Ahoj,
do deníčku píšu z důvodu, že už vlastně nemám komu tohle říct...
Když jsem byla ještě malá můj otec mě opustil. Od té doby jsem ho neviděla. Máma se o mě starala moc dobře, je farmaceut a založila si svojí vlastní lékárnu, co poměrně dost vynášela, ale daň za to byla že vlastně nebyla skoro vůbec doma. Hodně se o mě starali prarodiče, kteří v té době byli již také v pokročilém věku a měli dlouhodobé zdravotní problémy. Když mi bylo osm tak se to nějak všechno spustilo. Viděla jsem umírat dědu, následně strýce a v té době už jsem také věděla, že jediná práce kterou chci jednou dělat je být lékař a dnes u jsem tomu opravdu blízko- chodím na medicínu. Už nikdy jsem nechtěla zažít ten pocit beznaděje...
Ve škole jsem nikdy neměla moc kamarádů, byla jsem neoblíbená hlavně proto, že jsem byla chytrá, ale spíš takou tou přírodní formou než nějakým biflováním z učebnic a to lidé někdy špatně snáší. Měla jsem jednu bližší kamarádku, která se se mnou přestala bavit ve chvíli, kdy jsem se dostala na medicínu a ona ne. Dost mě to tenkrát vzalo, byly jsme si opravdu dost blízké, ale nějak jsem se s tím po čase smířila. Našla jsem si přítele, se kterým jsem byla dva roky a po tom, co mě začal podvádět jsme se rozešli. To pro mě byla opravdu velká rána, ale nakonec jsem to taky překonala. Trvalo to pár měsíců, ale byla jsem zase v pohodě.
No a jako poslední člověk, co mě teď opustil, byla moje snad nejbližší kamarádka, znaly jsme se cca 10 let od základky. Byla se mnou pokaždé, když jsem měla nějaký problém. Ve 14 mi našli nádor na vaječníku a ona se mnou byla celou tu dobu. Držela mě nad vodou prostě měla jsem jí jako sestru. Vždy jsem jí říkala, že ať bude v životě potřebovat cokoli může se na mě obrátit. Jenže problém nastal ve chvíli kdy si našla nového přítele. Od začátku se mi nelíbil a když jsem začala mít proti němu námitky, tak se urazila. Začalo to tím, kontrolovat s kým si píše a komu volá, pak i co nosí na sobě atd... Řekla jsem jí na rovinu, že tohle není normální, že by ho měla nechat. Ona říkala, že je jen žárlivej a že jí miluje. Ovšem poslední kapka přišla v ve chvíli, kdy jsme se sešli a ona měla monokl, pomalu přes půlku tváře. Já okamžitě ať se s ním rozejde, že tohle už není možný. Chtěla jsem jí to ošetřit, ale že to ne. Začala na mě řvát, že jí ten vztah jen závidím, když si sama nedokážu nikoho najít a že se mnou už nemá potřebu vůbec mluvit.
Jsem z toho hodně zoufalá, ona si nenechá říct, vždycky si myslela, že má jen ona pravdu, ale to mám čekat až jí jednou tak zmlátí, že skončí v nemocnici?
Přišla jsem snad o jediného člověka v mém životě, kterému jsem bezmezně důvěřovala.
Jsem sama, s mámou máme složité vtahy a žádné jiné tak blízké kamarády nemám. Už jsem toho překonala v životě tolik, ale proč jsem musela zase o někoho přijít? Když se tak na to koukám, tak přítele bych si snad ani hledat nešla po tom, co v životě vidím samé hajzly a lháře.
Už před lety jsem začala přemýšlet o tom, že až dodělám medicínu a budu mít atestaci. Půjdu sloužit jako vojenský chirurg. Nevím prostě cítím, že tam bych byla potřeba, že tam jsou lidé, co mě opravdu potřebují. Blízké skoro nemám, přítele také ne, navíc ani nemůžu mít děti a s tím někoho najít není zrovna lehké. Možná je mi to souzené, abych odešla od všeho, co mi připomíná moje životní prohry, moji bolest. Říkáte si, někdo mě opustil a tak chci utéct, ale když už nikoho jiného nemám? A vím, že někde bych byla prospěšná...
Díky kdo to dočetl do konce
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Když odejte ten poslední...
Poslat SZCituji Vanity: No, jestli takhle podrážděně reaguješ na všechno
Mně se náhodou líbí, jak se umírající labuť umí ohnat jako teriér!
Galerie obrázkůAhoj, nemyslím si, že by Andy byla pesimistická nějak přehnaně. Prostě touží po lásce, které měla jako dítě třeba hodně málo. Co je na tom špatného? Že nemůže zapomenout na hezký vztah s kamarádkou, to je špatně? Naopak mi přijde divné, že schvaluje jedna přispěvatelka, že je v pořádku, když lidé zapomenout na přátele, když si najdou partnera. Není to naopak špatně? A je to i naivní, sobecké. A kdy pak partner není, tak se ten člověk hrozně diví, že je sám a nikoho nemá. Však aby ne. Přátelství je něco vzácného a vážit by si ho měl i ten, kdo si někoho najde. To by jinak bylo jako si pořídit psa a pak ho odkopnout. Stejně tak pokud překonala rakovinu, vůbec to neznamená, že musí být šťastná. Ono nejde říct "jsem živá, tak budu šťastná, protože jsem zdravá, i když se cítím totálně sama". Některé přispěvatelky se vyjadřují jako 30 - 40leté, ale Andy je přes 20, a to je rozdíl.
Cituji skxs: Přátelství je něco vzácného a vážit by si ho měl i ten, kdo si někoho najde.
Kdyby to bylo pravé přátelství, tak ani po tom co se objeví partner v životě jedné nebo i druhé, tak se na tom přátelství zas až tak moc nezmění 
...
Cituji skxs: Stejně tak pokud překonala rakovinu, vůbec to neznamená, že musí být šťastná. Ono nejde říct "jsem živá, tak budu šťastná, protože jsem zdravá, i když se cítím totálně sama".
Člověk by měl umět být šťastný, i když je sám
Cituji skxs: Přátelství je něco vzácného
Víš, mně přijde ilustrativní ten příklad, kdy Andy brečí, že se dostala na medinu a její ošklivá nepřející kamarádka ne! Přitom normální by bylo chápat, že chudák je ta kamarádka, která se nedostala!
No a jako poslední člověk, co mě teď opustil, byla moje snad nejbližší kamarádka, znaly jsme se cca 10 let od základky. Byla se mnou pokaždé, když jsem měla nějaký problém. Ve 14 mi našli nádor na vaječníku a ona se mnou byla celou tu dobu. Držela mě nad vodou prostě měla jsem jí jako sestru.
To je hezké. Jen nechápu, proč se vůči kamarádce nechováš stejně. Teď má ona problém, ale tvé opory se nedočkala. Námitky a direktivní rozkaz "rozejdi se" adekvátní pomoc ani opora v téhle situaci nejsou. Na to člověk nemusí být génius, aby mu by bylo aspoň zhruba jasné, že to prostě fungovat nebude.
Nakonec, to nejjednodušší, co můžeš udělat, je kliknout na pár odkazů.
http://www.idtbrno.cz/zasady-komunikace-s-osobou-o hrozenou-domacim-nasilim
Jsi mladá a život máš před sebou. Na světě je spousta skvělých chlapů, ale musíš je k sobě pustit, pokud se k nim budeš chovat od počátku odtažitě a s despektem (jakože jsou to všechno lumpové), tak ty správné chlapy dopředu odradíš
Víš, s tím kamarádstvím je to složité.
Mám nejlepší kamarádku, se kterou se znám už od dětství. Naše přátelství překonalo už všechny možné krize, dokonce i fakt, že žila 20 let v USA. Když tam odešla, nebyly ještě skajpy, fejsbuky a jiné komunikační kanály. Telefon byl drahej jako prase, takže jsme si volaly jednou za čas, pár minut, psaly jsme si dopisy, jednou za dva roky přijela ona do Čech nebo já do USA. I když jsme spolu třeba půl roku vůbec nemluvily, pár let jsme se neviděly, Ale po každé, když jsme se znovu setkaly, bylo to pořád stejné. Jsme prostě na sebe napojené a jsme tu jedna pro druhou. A ta moje kamarádka, jinak vzdělaná a finančně zcela soběstačná osoba, má prostě problém s tím navázat normální vztah. Vždycky si nabrkne naprostého debila a s věkem se to, bohužel, stupňuje. Málem nás to rozdělilo, protože já se s tím prostě nemůžu smířit. Udělala jsem všechno možné, abych jí otevřela oči. Dvouhodinové telefonáty a psychologické rozbory, argumentace vším možným, sjednaná rande s "hodnými" chlapy. Vzala jsem jí na týden k moři, kde jsme každý den proseděly do rána, vypily hektolitry vína a já jsem vyslechla všechny její story a ona přísahala, že to ukončí.. Nic. Pak jsem pochopila, že buď si připustím, že je to její život a její volba nebo o ní přijdu. Takže se normálně bavíme, komunikujeme, ale o tomhle prostě ne. Svým způsobem mě to přestalo zajímat. Ale jí mám pořád ráda a ona ví, že když se rozhodne s tím něco udělat, tak já jsem tady KDYKOLIV pro ní.
To, že lidé kolem tebe nežijí zrovna tak, jak by sis představovala, nebo se nechovají tak, jak by sis přála, to že lidé kolem tebe postupem času přicházejí a odcházejí, neznamená, že ty sama nemůžeš být šťastná. Ve všem, co děláš, musíš začít sama od sebe. A smířit se s tím, že něco půjde dobře a něco hůř.
