Jsem zase na začátku?

Psycholog bude zajisté dobrá volba... Pro tebe ta nejlepší...

Srozumitelné to je naprosto.
Vyhledej odbornou pomoc a buď ráda že tě ten trouba asi opravdu miluje.
Kolegové tě ignorovali, protože ti neměli moc co říct a taky je možná varoval že jsi labilní.
Mám několik kolegů i kolegyň kteří taky běžně používají oslovení zdrobnělinou křestního jména - u menších neformálních kolektivů je to celkem běžné a není v tom nic reálně důvěrného a už vůbec né drzost.
Megeru ze sebe děláš sama.

tak jestli mu zdrobnělinou říká pořád a všem, tak to holt něchtěl řešit na firemní večeři, kde by bylo jasne, že je podpantoflák.

A za sve kolegy on nemuže, to je jejich nevychovanost, co jsi vlastně chtěla, at za nima dojde a řekne jim at se s tebou baví?? Nebo měl jít žalovat šefovi, že si s tebou kolegove nechtějí hrát?

Pochopila jsem, že u stolu seděl s tebou samotnou tě nenechal, děláš z komára velblouda.

Nebyla to firemní večeře, ale neformální narozeninová oslava. Byli stoly pro 4, ale lidi furt jen neseděli, chodili, bavili se atd. Jo, asi přeháním, protože jinak jsem na to vůbec nemyslela a byl klid, což značí, že jsem udělala i pokrok se sebou, před 2 lety bych možná něco řekla přímo a udělala ostudu.
Jinak ne, neměl jít žalovat šéfovi. Brala jsem to podle svého pracovního kolektivu, kde když někdo na neformální akci z práce přivede partnera, tak aspoň s tím blbým small talkem se někdo obtěžuje, i když to ve skutečnosti nikoho nezajímá.
No v rámci včerejší hádky jsme se shodli, že úplně nejlepší bude, když už nikam s ním takhle nepůjdu. On si užije po svém a já nebudu na nervy z blbých kolegů.

Reaguji na brusinka91: To taky není úplně ideální stav pro společný život...

Ženská, vzpamatuje se! Tvoje chování není snad ani o nízkém sebevědomí, ale ty naprosto postrádáš sebereflexi. Pohádat se s přítelem kvůli takové hovadině, naprosto neuvěřitelné. To tě vážně sebere to, že ho někdo osloví zdrobnělinou, vyšiluješ, když si z tebe nesednou jeho kolegové na zadek...vždyť ti můžou být naprosto ukradení. Nevím, co poradit. Podle toho, jak píšeš a co píšeš, tak absolutně vůbec netušíš, co se děje. Zkus asi používat k myšlení hlavu, jinak fakt nevím.

Myslím, že ty opravdu nevíš, co jsou to problémy... asi máš tak hodného chlapa, že nevíš, co si máš na něm najít, aby jsi ho mohla seřvat... Běž s psychologovi, než toho svého krasavce opravdu ztratíš, každý má pouze jeden pohár trpělivosti...

Pravidlo "Tvoje chování soudím já?" co to jako má být? Jak jako soudím? Partnera člověk nemá snad proto, aby ho soudil, né?
Tak třeba můj chlap se zrovna jmenuje Petr, jako v tom Tvým příkladu a kdyby mu nějaká holka řekla Péťo v mojí přítomnosti, tak on by měl říct - ne ne ne, řikej mi Petře, tohle se nehodí? Dyť je to šílenost! Třeba si řikaj zdrobnělinama pro srandu? My máme taky kamaráda, kterýmu se řiká infantilní zdrobnělinou.
A jak jsem pochopila, tak přítel se Ti věnoval, nevěnovali se Ti ty ostatní, jako já jsem ve svý práci firemní večírky neměla a chlap taky takový akce nemá, tak nevim, ale se svojí povahou bych si taky nešla na akci povídat s cizí ženskou o ničem a bavila se radši s lidma, který znám, tj. s kolegama.
Někdy se mejdany povedou, že si sednou i cizí lidi, ale když ne, tak ne, nebudu to lámat přes koleno. Nevyšiluj, nebo Ti zdrhne a já bych se mu ani nedivila.

Mimochodem, koukám, za co všecko bych mohla někde na záchodě dostat přes hubu, podobně laděných žen může být na světě víc...

Takhle partnera udusíš a stejně uteče, s psychologem nebo bez něj. Obávám se, že pomůže jen na chvilku, protože se za chvilku na něj budeš vymlouvat a brát to jako omluvu, ne pomoc.To ty bys měla jít na ten záchod a nechat se profackovat nebo tě postaví na nohy až rozchod a budeš zbytečně rozbitá, protože si to děláš sama, život a partnerství je o něčem úplně jiném.
Označila bych to jako citovou závislost na partnerovi, kdy řešíš jen jeho a nesoudně se chováš, při čemž by jsi ale soudila partnera. Tvůj život přece není tvůj přítel, koukej se od něj rychle odpoutat a postavit se na vlastní nohy a hlavně hlavu. Najdi ztracenou sebedůvěru(za její ztrátu nestojí žádný chlap na světě) a začni pracovat na sobě, za to tě bude tvůj přítel milovat, ale dělej to pro sebe, ne pro něj. Ty musíš být spokojená sama se sebou, pak budeš v klidu a bude s tebou spokojený i přítel, bude tě mít za co milovat. Tak přijdeš na to o čem je život a chlapi. Budeš pak ráda za každou krásnou chvilku a žárlivost tě přejde, nedovolíš, aby vám žárlivost zkazila večer, protože se smíříš s tím, že nevěra byla, je a bude, ale když je člověk spokojený s partnerem, má ho za co milovat, obdivovat a čas s ním strávený není pro něj ubíjející neustálým řešením svých komplexů, ale dobíjí ho pro další život. Bud se s tím poper, nebo se rovnou smiř s tím, že ti stejně zahne, protože mu nedáváš důvod svým fňukáním, aby si tě vážil, miloval na tobě to, co ty jsi zakomplexovala a pohřbila, a neudělal to.

Promiň, ale tvá žárlivost je nemoc, chtít dát ženské přes pusu na záchodě, protože je nějak zvyklá oslovovat tvého přítele? (a stejně tak zdrobnělinou i ostatní kolegy?) nebo být naštvaná na přítele, že se ti věnoval celý večer, ale holt jeho kolegové si tě nevšímali a raději si povídali mezi sebou?… předpokládám, žes tam seděla a tvářila se strašně kysele, taky bych si s tebou nechtěla povídat…vzpamatuj se a nafackuj raději sobě

Můj přítel je typický extrovert a já typický introvert, který si hodně vybírá, s kým se dá do řeči a když se mi s někým mluvit nechce, prostě nemluvím. Tudíž, když jsme někde spolu a mě společnost nepadne do noty, anebo já jí, hezky v klidu si popíjím vínko, pokuřuju cigaretky a pozoruju lidi (miluju pozorování lidí ). Čekám, až to přítele přestane bavit a jdeme domů. Vždycky si tak aspoň hezky odpočinu, jelikož dělám recepční, kde se musím pořád usmívat a mluvit apod., jsem ráda, když můžu jen tak sedět a pozorovat okolí
ALE, ze začátku mi to vadilo, připadala jsem si méněcenná, dělala jsem přítelovi scény, obrovský scény, taky jsem na to doplatila. Začala jsem se sebou něco dělat, přítel mi odpustil a v klidu si takhle mezi lidma fungujeme.
A když se tam náhodou cejtim blbě a říkám si, že jsem fakt divná, že se se mnou nikdo nebaví apod., držím se své mantry, že jsem jaká jsem, jiná už nebudu a nemám potřebu se přetvařovat.
Povznes se nad tím, kvůli takové kravině ti za to ty nervy nestojí...

Ahoj, já jsem taky žárlivá, ale ty jsi teda extrém. Být naštvaná na přítele, že ho nějak oslovuje kolegyně, a nebo pro to, že tě jeho kolegové ignorovali a on je násilím nepřitáhl k vašemu stolu, aby sis tebou povídali? To jsem samozřejmě myslela nadsazeně. Příteli říkají taky některý kolegyně zdrobněle a je mi to jedno, mně tak říkají kolegové občas taky a rozhodně tím nic nemyslí. Buď ráda, že s tebou u stolu seděl a věnoval se ti. A fakt se sebou něco udělej, protože jinak od tebe uteče.

Ok, tak člověk někde napíše, že má se sebou problém a je z toho nešťastný a dozví se (až na vyjímky), že má problém, zaslouží si pár facek a neví, co jsou problémy. No, díky za reakce, nedozvěděla jsem se nic moc nového.
P.S. Ne, v hádkách se nevyžívám, spíš naopak. Ne, po 3 letech společného soužití v garsonce mě neserou maličkosti, které děláme oba a někdo z toho má kovbojku (ponorka). Nenechávám si kazit večery, protože obvykle na problém dovedu upozornit klidně a klidně se i vyřeší. Ne, necítím se být univerzální sviní, každý je nějaký a má své chyby.

Děkuji, mám to asi stejně, jen jsem ještě až tak nepokročila, ale víceméně to tak cítím Díky za příspěvek bez agrese..