Svého prvního přítele jsem si našla asi v 18 letech. Byla jsem naivní a byli jsme spolu asi rok, během kterého jsme spolu víc nebyli, než byli. Během té doby jsme se asi 7x rozešli (vždy kvůli němu) a zase dali dohromady až jsem se pak s ním rozešla já a definitivně. Pak jsem byla asi půl roku sama a potom jsem se dala dohromady s druhým přítelem, se kterým mi všechno přišlo v pohodě a po půl roce zničehonic řekl, že to nefunguje a rozešel se se mnou. Dále jsme se vídali a po dalších dvou letech, kdy jsem byla sama jsme se dali znova dohromady a byli spolu dva roky. Během té doby se mu podařilo docela slušně mi vztahy a chlapy znechutit, měl tajně profil na seznamce, na který denně chodil, spoustu kamarádek, na všechny akce a dovolené chodil beze mě a nakonec si našel jinou, což mi oznámil až asi po 3 měsících. Byla jsem tehdy hloupá a tohle všechno mu tolerovala, ale asi jsem si potřebovala přijít sama na to, že takhle to nepůjde. Po tomhle vztahu jsem nechtěla chlapy ani vidět a užívala si života, ale vydrželo mi to asi jen měsíc, než se objevil další. Pak přišlo dva a půl roku, kdy jsem byla sama až do teď. Za tu dobu potkávám jen chlapy, kteří mě nepřitahují (a navíc, když mě třeba někam pozvou asi na rande, pak mě za sebe nechají zaplatit, což mi příjde zvláštní) nebo takové, kteří mě sice přitahujou, ale chtějí se mnou být jen tak nezávazně a nechtějí vztah nebo se mnou chodí ven jako kamarádi.
Celý život se nemůžu na žádného chlapa spolehnout, na vše jsem sama. Teď jsem si prošla např. strachem z rakoviny prsu a nemohla se o nikoho opřít. Po všech letech, kdy mi to nevycházelo bych si už přála konečně potkat někoho, s kým mi bude dobře, ale nevím, jak. Zkoušela jsem snad už skoro všechno, soustředit se na něco jiného, nehledat, hledat, najít si chlapa přes kamarády, dát šanci těm, kteří mě nepřitahují a já nevím, co všechno ještě, ale pořád nic. Mám pocit, že už jsem snad prokletá, že nemůžu mít normální vztah jako všichni. Nesnáším, když se mě ostatní ptají, kdy se vdám a budu mít děti a proč jsem pořád sama. Nikdy jsem nezažila šťastný, spokojený, vážný vztah se vším všudy a moc mě to mrzí. Nechápu, kde může být problém, kamarádky mi říkají, že jsem hezká (tak asi normální holka), hodná, zábavná a že se chlapům diví, že se mnou nechtějí být. Možná může být problém v tom, že se ve všem přizpusobuju ze strachu, abych ho neodradila.
Ráda bych to překonala. Vím, že to zní jako stěžování nějaké přecitlivělé puberťačky, ale už to trvá opravdu moc dlouho a doufala jsem, že byste mohly mít nějakou radu ze života, která by mi mohla pomoct a taky jsem se z toho potřebovala vypsat. Děkuji