Byla jsem s přítelem 2 roky. Je o rok a půl mladší než já a byla jsem jeho první, teď je mu 19. Zpočátku to bylo naprosto úžasné, miloval mě, obdivoval, prostě pohádka. Časem se začal měnit, měl problémy ve škole, byl protivný, začal hodně žárlit a urážet se a dělat scény. Někdy byly dost krutý a z jeho strany padalo i spousty peprných nadávek. Otázka proč jsem si to nechala líbit je na místě, ale nevím, prostě jsem byla blbá a zamilovaná. Pořád dokola se se mnou kvůli kravinám rozcházel, pak jsem i já občas vybouchla, prostě se ten vztah změnil chvílema v peklo. Musim říct, že v těch chvílích, kdy jsme byly v pohodě byl zas světovej. Po novém roce už to bylo hrozný, dupla jsem si a řekla jsem a dost, buď se ke mě začni chovat slušně, nebo je konec, 3 dny jsme se nebavili a pak mi po sms napsal, že je teda konec a že chce někoho jinýho. Když jsme se potom sešli kvůli věcem, tak řekl, že to tak ani nebylo a že neví, proč to napsal. To už je jedno. Chvíli mě chyběl, ale netrvalo dlouho a s pomocí kamarádek jsem se z toho dostala a začala znovu žít, našla ztracené sebevědomí, kuráž, začala zase dělat co mě baví, kluci mě zase začali uhánět, prostě všechno fajn, ani mi pak už nechyběl.... Asi po měsící se ale začal ozývat mým kamarádům, nebo teda byly moji a já ho s nimi seznámila a tím pádem už to jsou i jeho kámoši. Postupně a nenápadně se na mě vyptával, potom už mi i občas zavolal, napsal, co dělám, jestli nejdu ven atd. Pořád jsem to brala v klidu a říkala si - proč by se s nimi neměl bavit, nebudu dělat trapný scény. Potom jsme zašli i na pivko, potom na oslavě společného kamaráda se i o něco pokoušel, ale já byla v klidu. Tento víkend se to ale trochu zvrhlo. Potkali jsme se a hned jestli jdu na pivko, tak jsem si říkala na jedno proč ne. Samozřejmě jsme se opili a já skončila u něj doma. Pořád jsem s nim nechtěla nic mít, ale pak jsem si řekla - proč si neužít, když sex nám vždycky šel a mě už chybí. Tak jsem se s nim vyspala, užila jsem si to a počítala s tím, že to byl úlet. Jenže on ráno byl úplně šťastnej a usměvavej, pořád mě objímal, líbal, říkal, jak jsem mu strašně chyběla, že udělal největší chybu, když si mě nevážil, že se změnil, že už není takovej, jakej byl, že má práci a už je někde úplně jinde a ví co chce - a že to jsem já. Já jsem to nějak extra neoplácela a odešla jsem. On mi pak ještě psal, jestli se nechci odpoledne zastavit a já že ne a on takže to byl jenom úlet a já řekla, že ano, že se k němu po tom všem nemůžu vrátit, na což mi odvětil, že je mu to líto, že jsem z něj udělala vola, protože si dělal naděje. Dnes jsme se viděli kvůli kleci pro králíka a zase mi pak psal, že se mu stýská, jestli nechci někam jít. Na jednu stranu mi chybí, ale říkám si, že kdybych mu uvěřila a historie se opakovala, tak by to bolelo o to víc. Vůbec nevim co mám dělat - jestli mu prostě říct, ať se neozývá, že to prostě je konec, nebo se s ním vídat a časem třeba to znovu zkusit, když uvidím, že je opravdu jiný - ale aby to nebyly jen stupidní naděje. Taky nevím, jestli bych dokázala smazat to, jak se ke mě dokázal chovat. Budu ráda, když napíšete vlastní podobnou zkušenost nebo radu. Díky..