Začátek nového života
Znám spoustu mladých manželek a maminek (slovem "mladých" myslím věk 18+).
Mně je sice o deset let víc, než oněch zmiňovaných 18, ale vždycky jsem byla psychicky mladší. Rozlítaná, praštěná, odpovědnost nic moc, chyběla mi vytrvalost i trpělivost dotahovat věci do konce, nějaké konkrétní plány do budoucna se u mě nikdy neohřály, nechávala jsem všechno osudu a s oblibou říkávala, že všechno přeci nějak dopadne (s tímhle tvrzením souhlasím do dneška, jen s tím rozdílem, že teď už vidím, jak je do velké míry (záleží samozřejmě na dané situaci) zbabělé a pohodlné).
Tento styl života se blížil ke svému konci okamžikem, kdy jsem potkala svého muže. Lásku na první pohled (ať to zní sebevíc jako klišé) jsem poznala až s ním. A to přitom vůbec nebyl můj typ, ale blonďák s modrýma očima. Ale postava perfektní, na první pohled frajírek (no dámy, přiznejme si, po frajírkách toužíme snad všechny ), navíc, jak se později ukázalo, zábavný, vtipný, v hlavě měl všechno srovnaný..zkrátka jsem se s ním cítila od začátku krásně, jako bychom k sobě patřili a byla jen otázka času, než nás život dá dohromady. Kdybych tenkrát, když jsem nadšená odcházela z naší první schůzky, jenom tušila, jak se mi s ním během dvou let otočí život vzhůru nohama
A jsme tři
Společné bydlení, vzájemné poznávání se i z těch horších stránek, někdy trochu jako na houpačce s těmi hádkami, zklamáními, následným usmiřováním, odhodláním za vztah bojovat a čím dál větší jistotou, že s tím druhým by, přese všechno, člověk rád žil i dál. A možná i do konce života.
A najednou se k nám měl připojit někdo třetí. Někdo, kdo je sám o sobě zázrak života a kdo většinou buď dva lidi spojí, nebo nadobro rozdělí. My měli štěstí, že jsem se na malého prcka oba těšili. Manžel s velikou radostí a nedočkavostí, jak si s ním bude hrát, já k tomu měla přidané i obavy, jak to všechno zvládnu, těhotenství, porod, starosti kolem a všechno to, kvůli čemu mají ženský život o dost těžší než chlapi
Jako by mě ten drobek vyslyšel a zařídil mi celé těhotenství i porod bez problémů a komplikací. Dneska je mu půl roku, spinká teď vedle v postýlce, anděl je i když nespí a jmenuje se Sandra.
Kde je hranice mezi samostatností a samotou?
Založení rodiny nebylo přímo plánované, o to větší jsem měla strach, jestli to všechno dám. Sama bych na dítě ještě počkala, i když je mi 28 let a to je v dnešní době na první dítko už trochu pozdě. Ale já se svou psychikou o pár let zaostávala, nikdy jsem nepatřila k mateřským typům. Když se kamarádky rozplývaly na ulici nad kočárkama a toužily mít vlastní, já se radši rozplývala nad čoklíkama (a toužila mít vlastního). Těhotenství má ale jednu výhodu - neutečete mu a ať chcete nebo ne, musíte si ho prožít od začátku do konce samy. Velká zkouška z odpovědnosti. Tu jsem, troufám si tvrdit, zdárně zvládla. Ještě větší zkouška ale je být dobrým rodičem. Pokud si budu moct za x let říct, že i tohle jsem zvládla, bude to asi největší vítězství mého i manželova života.
Vždycky jsem si říkala, jak to ty ženské zvládají - dítě, rodinu, práci, péči i o sebe, jsou krásné, upravené a na první pohled zvládají vše levou zadní. Ona skutečnost není zas tak růžová, to už sama vím. Ale rozhodla jsem se, že se budu snažit být aspoň trochu jako ony. Prostě jsem se děsila představy upocené maminy, která zná jen lítání kolem hrnců a dětiček, nemá čas pečovat sama o sebe, z únavy je akorát tak vystresovaná a ani si nevšimne, že život jí probíhá mezi prsty.
Zjistila jsem, že zas tak nemožný úkol to není. Záleží hodně na organizaci, aby se zvládla péče o mimčo, domácnost, nic a nikoho nezanedbávat a přitom si najít i čas sama pro sebe. Měla jsem takovou radost, že jsem najela na režim, který mi tohle všechno umožňoval a těšila se, jak si budeme společné chvíle s malou užívat i s manželem. No jo, člověk míní, život mění. Manžel je od rána do večera v práci, když přijde a mám štěstí, dáme společnou večeři, chvíli se díváme na telku a jdeme spát. Když štěstí nemám, usíná už mezi dveřma. A když už má chvíli volno, jde na ryby, nebo s kamarádama, se svým tátou..Potřebuje vypnout a odreagovat, chápu to. Ale co já? Já mám také náročnou práci, byť netahám tuny materiálu a neskládám sto kilový bedny. Toužila jsem po společných výletech, procházkách, kdy se budu moct pyšně nosit s kočárkem vedle muže a ukazovat světu, jaká jsme šťastná rodinka. Po několika měsících a nesčetně probrečených nocích jsem pochopila, že ze svých nároků musím rapidně slevit, pokud nechci mít doma nonstop válečnou zónu. Tak co, zařídím se s malou sama. Kamarádky máme, babičku pár desítek minut cesty od baráku, která se mnou a malou vždycky ráda někam zajede, budu prostě samostatná a nezávislá! Funguje to, já se dostanu všude tam, kde jsem marně toužila dostat s sebou svého muže, s malou máme spoustu zážitků, album se úspěšně plní fotkama, manžel je také rád, nikdo ho netahá tam, kde by ho to nebavilo a po práci může odpočívat, nebo jít na ryby.. Jenže není tohle už spíš samota než samostatnost? Někdy se přistihnu, že mám skoro slzy v očích, když míjím s kočárkem nějakou komplet rodinku, když mi kamarádky ukazují fotky, kde všude všichni byli. Vím, člověk je docela nevděčnej tvor, který chce to, co nemá. Já mám krásnou dceru a muže, který tvrdě pracuje, abychom se měli dobře, který nás má rád, nezapomíná na narozeniny, svátky, výročí.. Vlastně mi nic nechybí, JEN ten společně trávený čas, který nikdo a nic nevynahradí.
"Člověk je krásnější, když má radost."
Naučilo mě to ale jednu věc. Člověk by se neměl zavírat někde v koutě a brečet, že věci nejdou podle něj. Přes počáteční zklamání se vždy najde síla udělat si radost i sám. Nadšené oči mojí dcerky, když vidí něco, co ještě nezná, jsou ta největší odměna za odvahu podniknout s ní něco sama, nesedět doma a nečekat, až se partner rozhoupe nebo dobře vyspí a bude chtít i on. Miluju svého muže. Tahle věta se může zdát, po tom předchozím výčtu věcí, které mi na něm vadí a mrzí, trochu nesmyslná. Kdo ale žije v partnerství, pochopí. Vím, že on miluje nás a to, že svou lásku nedává najevo způsobem, jakým bych si já sama představovala, ještě neznamená, že nás nemiluje nejvíc, jak on umí. Věřím, že až Sandra bude větší,až k němu přicupitá a řekne: "Táto, půjdeš se mnou ven?" tak se bude moct přerazit, jak bude pospíchat A když budu hodná, vezmou mě třeba s sebou