Ahoj.
Je to dva měsíce, co se moje mamka pokusila o sebevraždu. Myslím, že největší podíl viny na tom nesu já. Sice se nechovala v posledních měsících jako máma, ale já v mých letech ji nemám právo soudit.
Poslední tři týdny před tímto činem jsme spolu téměř vůbec nemluvily, ale asi tak tři dny před tím, než to udělala, jsem na ní křičela, že je jako máma úplně k ničemu, že už jí nechci nikdy vidět a že by bylo lepší, kdyby tady nebyla. Ona už byla taková zlomená, vůbec nemluvila, chodila brzy spát a skoro nic nejedla. Pak jsem slyšela, jak s někým telefonuje, pláče a říkala, že už si chtěla sáhnout na život.
Vůbec nechápu, kde se to ve mně všechno vzalo, že jsem na ní byla ten den tak strašně zlá. Vlastně i celé tři týdny jsem ji úplně ignorovala.
Mamka je pořád v nemocnici a nechce s námi mluvit. Vlastně ani nevím, co bych jí řekla, jelikož jsem to všechno zavinila já. Připadám si hrozně, vždyť které dítě dožene svojí vlastní maminku k sebevraždě?!
Vůbec nevím, co teď dělat. Co když umře? I předtím měla nějaké zdravotní problémy, natož teď.
Pořád si představuji ten okamžik, kdy byla doma sama, berčela a polykala tolik léků a hlavou se jí honilo, že jí nesnáší vlastní dcera.
Všem nám byl navržený psychiatr, ale co mu mám povídat? Vůbec nevím, jak s tím mám žít.
