S přítelem jsme spolu skoro dva roky. Dva poměrně pohodový a hezký roky. Kdybych tu měla vyjmenovat všechny jeho vlastnosti, budeme tu sedět dlouho.
Ve zkratce jde ale o to, že s ním nejsem už minimálně rok šťastná. (On to oficiálně ví nějaký měsíc).
I když nebyly začátky vztahu vůbec snadné a on mi to vůbec neulehčoval, přesto jsme spolu vydrželi takhle dlouho a díky němu jsem vlastně tam, kde dnes jsem - tzn. že se věnuji své kreativní stránce, na kterou jsem v minulosti zanevřela anebo jsem ji přestala rozvíjet dál. Kdykoliv mám nějaký problém, pomůže mi - je na něj tedy opravdu spolehnutí, udělá pro mě první poslední, vážíme si sebe navzájem.
Na tu druhou stranu je tu ale i několik negativních věcí, jako jsou časté hádky a to převážně, když se napijeme. To bychom si vyčetli snad všechno. Fajn ale je, že komunikace s ním je na výborné úrovni, takže na sebe nejsme uražení, ale druhý den se se smíchem vzájemně omluvíme a bavíme se normálně dál a vztah pokračuje.
Jde o to, že se ze vztahu (ale pouze z mé strany) vytratila láska, zamilovanost a nahradilo ji přátelství. Odmítám jakýkoli fyzický kontakt. Připadám si s ním jako s nejlepším kamarádem a nevím, zda se tahle situace dá nějakým způsobem řešit. To, že city opadnou, to chápu. Ale tohle zmizelo najednou celé, ani nevím jak. Jako kdyby ses ráno probudila a uvědomila si, že už ho nemiluješ.
Když je dlouho pryč, někde na cestách, tak nemám ani ten pocit, že by mi chyběl.
Vím, bude to znít jako klišé, ale jsem na něj už tak zvyklá, že si nedovedu představit, že se s ním najednou neuvidím, nebudeme spolu kecat hodinu na drátě, neporadí mi a nebude tu, když budu někoho potřebovat ... Bojím se toho i proto, že bydlím v místě, kde nemám moc přátel. Všichni se odstěhovali anebo s prvním velkým problémem odešli a já tu zůstanu už opravdu "sama"...Vzájemně se prostě nechceme ztratit, ale víme, že pokud se rozejdeme, kamarády nezůstaneme. (paradox, že?)
Jde jen o to, že mi chybí to pravé partnerství. Ne, abych si připadala, že chodím s kámošem a společný čas trávíme bez polibků, držení se za ruce a dalších romantických věcí, který patří do vztahu, jako je samozřejmě i sex. On by všechno tohle chtěl, má mě pořád moc rád, ale já se tomu vyhýbám. Jsme už na hranici rozchodu a to jen proto, že se znovu nedokážu zamilovat, přitom on do toho vložil už všechno úsilí a sám přiznal, že už mu došly nápady.
Dámy, slečny - víte, jak z tohohle bludiště a začarovanýho kruhu ven?
Poslat SZ
