Ráno, když sem odjížděla s přítelem k němu, tak táta nebyl doma. Ptala sem se mamky kde je a ta mi řekla, že neví. Pochopila sem z toho, že se jen pohádali a že si jel třeba někam provětrat hlavu a že až odpoledne přijedu domů, že už tam bude. Jenže nebyl, a tak sem se znova zeptala a mamka říkala, že teď bude táta nějakej čas bydlet u babičky (jeho mamky). Když sem se ptala proč, tak mi říkala, že už mají nějaký delší dobu neshody a že se tak oba domluvili a dál že prej uviděj, jak to bude, ale nechtěla bejt konkrétnější, že prej se to stává, že si po 20 letech manželství dva lidi přestanou rozumět. To chápu, ale nikdy sem je neviděla pořádně hádat, takže to byl pro mě prostě šok. Nic sem netušila, prostě je z ničeho nic pryč. No bulim celej den dneska jak želva, asi sem cíťa, já vím. Jenže mě nikdy nenapadlo, že se to bude týkat i naší rodiny. Celej den myslim na to nejhorší, co kdyby se rozvedli a tak... sice už mi tenhle rok bude 20 a za rok by sme se chtěli s přítelem stěhovat spolu do nějakého bytečku, ale stejně je mi to hrozně líto. Zítra máme jít s bráchou (16) k babičce, kde by právě měl bejt táta, ale ani nevím jestli se mi tam chce, né že bych tátu nechtěla vidět, to jo, ale nevím jak bych to zvládala. Nejradši bych se teď na nějakej čas někde zahrabala a přečkala to, já tyhle věci blbě snáším.
Prošli ste si někdo taky něčím takovým ? Nějakej recept, jak to někdo citlivej jako já líp snášet ? 
Poslat SZ
Galerie obrázků
Souhlasím se saprenzou, ve svém věku už by jsi měla vědět, že vztahy jsou vrtkavé a maminka s tatínkem nejsou nedotknutelnou výjimkou