Nejsem sebevrah, ale nedokážu už žít

Mayci
Ahojky kočko, tak vidím, že se potkáváme i na jiné diskuzi
Holky tě tady napsaly spousty hezkých a hlavně věcných rad, ale je problém v tom, že matka ať je jaká koliv , matkou zůstává. A bohužel některé matky tohoto nepsaného pravidla sakra zneužívají a komplikují svým dětem život.
Já být tebou bych určitě zašla za psychologem / chce to , ale někoho osvědčeného, se kterým se tě bude dobře povídat/. Píšeš, že v podstatě nemáš komu se vypovídat, možná se za to i stydíš a právě od toho tady bude te psycholog, který tě vyslechne a hlavně fundovaně zodpoví veškeré tvé podvědomé dotazy.
A potom bych se vložila do usilovného hledání nové práce mimo tvé město, protože to bude jeden z pádných důvodů, proč matce sdělit, že už skutečně nemůžeě jezdit každý den k ní.
I pro tebe to bude takové vnitřní uklidnění ve chvílích nejistoty, kdy si budeš jakoby vyčítat, že jsi nebyla za matkou, protože v tu chvíli si sama odpovíš, že vlastně nemůžeš, ne proto, že by jsi nechtěla, ale proto, že jsi v úplně jiném městě.
Hlavu vzhůru, teď jsi ještě hezčí než před tím, tak se mrkni do zrdcadla- ne na nosík, ale na sebe jako celek a řekni si: jo!! začnu s tím mým problémem něco dělat!

jj, s tím úplně souhlasím

Vím jak to myslíš, ale já právě myslím, že takové "alibi" nejsou třeba, nehledě na to, že nalezení slušné práce + bydlení se může protáhnout.
Podle toho co Mayci psala o sobě i sestrách jsem nabyla dojmu, že její máma má sama se sebou velký problém a na roli matky už jí nezbylo moc sil, tu do velké míry právě suplovala Mayci.
To co Mayci zažívá, se podle mne dá nazvat psychickým terorem a to se většinou odrazí v celém žívotě a všech vztazích. Když je člověk zdeptanej a utahanej, je to z něj cítit a zhoršuje to šanci najít dobrou práci. Často to negativně ovlivní i partnerský vztahy... atd... Je to začarovanej kruh.

Když jsem psala o přestřižení pupeční šňůry, nemyslela jsem to ve smyslu zavržení matky do konce života, ale ve vytýčení mantinelů, kam až ji nechat zajít a co už je nepřípustné. Přestat brát matku jako svrchovanou autoritu, ale jako osobu, kterou znáš nejdýl, kterou máš přes všechny úlety ráda a když bude třeba, pomůžeš jí, ale nepodřídíš jí celý svůj život a rozhodně si nenecháš vše líbit. Prostě už ne vztah dospělý - dítě, ale dospělý - dospělý.
Je to vše hodně těžký a bolavý, ale podle mne je to jediná cesta, jak ten bludnej kruh rozetnout.
Někdy působí taková konfrontace ozdravně a vztahy se po čase zlepší. Moc Mayci přeju, aby tomu tak bylo i v případě vztahu s její matkou.

Mayci

Přítel má taky mámu s psychickými problémy, která se odmítla léčit a tátu nesebevědomého podpantofláka, který ji nechal se svým souhlasem podepsat revers z blázince, kde se měla léčit. Ze třech dětí psychické probémy mají všichni. Starší sestra se stala výbornou dětskou psycholožkou, její manžel jí pomáhá. Můj přítel je výborný ve svém oboru, který své problémy také začal řešit (já se na své psychické problémy taky chystám). Jen druhá sestra si se svým manželem si hrají na fungující rodinu, přitom ona je hysterka a je ze všech třech nejlabilnější a manžel jí začíná také ve všem vyhovovat, jen aby byl klid. Bojíme se, aby nezačalo to samé, co se děje u rodičů. Za chvíli se jim má narodit prcek. Docela mě zarazilo, že od někteří příbuzní se jen tak mimochodem zmínili, že tušili, že něco není v nepořádku, ale asi to nějak neřešili a nepomohli. Bohužel.

Vidím jediné řešení nechat zavřít mámu do blázince a pokusit se začít nový život (ti kterým na tobě záleží, ti určitě rádi pomohou, být tebou, tak bych zašla i za odbornou pomocí). Určitě bys ale měla mámu s babičkou navštěvovat, bude to potřebovat a ty budeš mít klid v duši, nebo alespoň doufám.

Vaneska:

Já jsem už kdysi chtěla jít k psychologovi, prostě abych si jen o tom měla s kým otevřeně povídat a abych našla nějaký řešení aby mě to moc nepoznamenalo. Jenže když jsem to řekla obvoďákovi, tak že prej nic takovýho nepotřebuju, tssss... A to je doktor, kterej mě zná od malička, ani mu nemusim všechno líčit. Ale je to takovej morous.

Máma si před 25lety sáhla na život, chtěla se otrávit plynem z trouby. Našli jí, ale ochrnula. Teď má ruce v pořádku, ale nohy jsou na tom špatně, chodí s takovym chodítkem a taky nemá rovnováhu, na jedno ucho hluchá, v druhém sluchátko (poškozený mozek) a psychicky taky neni v pořádku, ale na to nemá "papír".

Začít žít svůj život...ale to je právě ten problém, já si ho vlastně ani neumim zařídit, jsem taková nerozhodná, v životě mam tolik možností, ale nedokážu si vybrat jednu a za ní pak jít. Pak mi utíkaj roky a jsem pořád tam, kde jsem byla. To že se o ní staram mi nevadí fyzicky, že mi bere čas nebo tak něco, ale dost mě to shazuje psychicky, prostě jako bych už toho měla dost a každej novej problém, kterej padá samozřejmě na mojí hlavu (např. jet pro ségry v 7 ráno 50km daleko ze dne na den, jen proto že si to ona zrovna přeje, to nemam řidičák a tak musim řikat tomu mýmu, kterej si musí vzít jinou směnu a tak podobně) mi bere sílu a chuť do života..

Ale snažím se sebrat, hledam si práci,nějakou lepší, než jsem měla do teď, to by znamenalo konec mejch úvah o zkaženym životě a neskutečnou úlevu..stačilo by mi dělat někde v kanceláři, klidně za 8tisíc, ale věděla bych, že už jdu nějakým správným směrem. Jenže to by pro mě byl až moc velkej zázrak a moc štěstí najednou, takže počítam s tim že to nebudu mít vůbec lehký

Ahooj Tedys

Co jsi napsala mi úplně mluví z duše, já mam vždycky černý svědomí, když neudělam to, co chce. nevim proč... ale když nemam sama peníze, tak si radši někde půjčim a koupim jí žrádlo pro psa a 2kočky a podestýlku....nebo víno, kafe, cigarety..prostě takový věci, od kterejch by se mohla oprostit, který jsou totálně zbytečný ale ona je hrozně potřebuje. že na to nemá, to ji nezajímá. Hlavně že prý neni tak sama a má aspoň ty kočky a psa. Kdo myslíš že platí očkování, přihlášení, kastrování a tak.... No přeci milá Veronička (fuj tak mi říká, nesnášim to

Ale když to neudělam, nebo se jí nějak postavim, je mi pak hrozně a furt nad tim přemejšlim, tak to stejně pak udělam a řikam si "to už bylo naposled" ..

toni
.

To máš teda sakra pravdu.. vždycky jsem to věděla, že si následky nesmim brát sebou do života, proto jsem se celou střední a vůbec než jsem se "osamostatnila" (jestli se to tak dá říct), snažila držet se nad vodou, radovat se z maličkostí, jen abych nebyla hromádka nervů. Protože byl přede mnou ještě můj vlastní život a přála jsem si ho zvládat. Nebýt nevyrovnaná, ale to jsem ještě tehdy nevěděla, že i když začnu "můj život" ty problémy a starosti se se mnou potáhnou dál, i když s matkou už nebydlim a je mi 24let. Myslela jsem si naivně, že to jednou skončí (ale ne až mi bude 40) a budu moct volně dýchat. Tak jsem si to představovala. Do vztahů to zasahuje určitě..a to jsem nikdy nechtěla.

Mayci

máš to moc těžké...osamostatni se, zkus to, máš přítele,jsi hezká holka, chytrá, jen máš někdy pocit vinny....ničíš tím sebe i svým způsobem vztah s přítelem...souhlasím,najdi si dobrého psychologa....a ten Ti určitě poradí,jak celou situaci řešit....a ahlavně nevyčítej si nic....máš ji ráda, je to tvoje mamka, ale nenech se vydírat a manipulovat....tohle je její boj a ne tvůj.,...časem by ses z toho zbláznila...

aa zavřít mámu do blázince, ani nevíte kolikrát jsem si to přála, hlavně dřív, kdy jsem tam žila a viděla jak ničí ségry, že z nich bude to samý co já.. přála jsem si tolikrát aby se třeba už nevrátila z krámu, aby na nás už neřvala.... aby jí už třeba kleplo při nějkým tom histerickým záchvatu..aby se nám všem žilo líp. My jsme jí nic nedělali, ona je prostě naštvaná na svuj život, jak si ho podělala. Nesmyslně nás ponižovala i když jsme dělali všechno (nebo spíš já, ségry jsou o 9 a 10 let mladší než já) hrozně mě to mrzelo, říkala jsem si, já už jsem aspoň velká, dokážu se přes to nějak přenést, ale ségry? co z nich vyroste? Snila jsem o tom, že mámu klepne pepka a že s nima budu jednou bydlet sama, v klidu jim udělam večeři, budu si s nima hrát, podporovat je, říkat jim jak jsou krásný a že na ně nikdy nedam dopustit... Boužel to skončilo uplně opačně. Matka je nechala zavřít do ústavu a všechno se zhroutilo. Teď jsou z nich potetovaný, piercing na ksichtě, drzý, odbarvený hlavy... No prostě hrůza. A to z nich udělala ona.

Ale teď jí zavřít do bláznice....já už ted uvažuju jinak než dřív a nedokázala bych to. Nemohla bych žít s tim, že mě bude do smrti jen nenávidět a hlavně mam ještě staršího bratra, ten se ale nestará, jen občas zavolá, vynadá jí, vynadá mě (že nejsem schopná si najít práci atd) a zas o něm měsíc nevíme. Ale ten by mi to taky nikdy neodpustil, je to prostě matka a celý život se o nás "starala" (to zní tak směšně) a tak se o ní teď taky musíme postarat. V hloubi duše sdílim tuhle pravdu s bráchou, proto bych to nedokázala udělat.

Ratty
Nó přítele mám ale jakýho... Ochlastu co chce po mě jen jídlo a sex. Takže taky nic moc, ale bydlim s nim, hezky se mi tu bydlí, ale budu "muset" k matce páč takovej vztah tedy do života nechci. Chystám se na chvíli k ní, nějak to holt přežiju, furt lepší než si pěstovat vztah o kterym vim že stejně nemá cenu. No a pokusim se co nejdřív postavit se na vlastní nohy. slovo přítel bych tu neuváděla, jako bych byla sama Ale to mi nevadí, hlavně se nějak sebrat to je hlavní. Už mě ty depky nebaví a chtěla bych vstát.

a co se týče ještě toho psychologa, jak jsem tam předtím chtěla a obvoďák mě poslal do háje, řekla jsem si, že to třeba fakt nepotřebuju, zkusím to sama, aspoň budu silnější, když to zvládnu.. Ale teď už to začínam vidět tak, že si akorát zbytečně prodlužuju a prohlubuju trápení, který by nemuselo bejt takový, kdybych s někym mluvila a on mi třeba poradil. Takže se do toho taky vrhnu, jde přeci o mě, o můj život a chci ho umět žít. Už vim že se sama ničim a třeba uplně zbytečně.

přesně...

hmm, když je člověk rozhozenej a trápí ho vnucený pocity viny (viz tvoje matka), které z něj čiší, bohužel přitahuje zakomplexovaný trapiče, pro které je to jako magnet... a to je to poslední, co potřebuješ.
Zkusila jsi třeba říct bratrovi, že když se o matku nebudete starat společně, nebudeš se o ni starat ani ty? Nejsem příznivcem ultimát, ale v krajním případě... Pokud je matka v invalidním důchodu, co zkusit kontaktovat i sociálku ohledně pomoci. Moc o tom bohužel nevím... Prostě jen hledám možnosti, abys na to nebyla tak sama. Uf, potom, co jsi teď napsala si myslím, že by fakt bylo do hodně velké míry řešením, kdyby se ti podařilo najít práci a bydlení (třeba jěště s někým společný pronájem) v Praze nebo jiném městě.
Jsi mladá, chytrá a pěkná. Přeju ti hodně sil. Věřím, že to zvládneš

Toni

No prostě přítele jsem holt blbě vybrala, byla jsem dlouho sama a tak jsem skočila po prvním co šel kolem a zdál se dobrej... a pak šup k němu do bytu jen abych vypadla od mámy. Příště si to líp rozmyslím

Co se týče bráchy, toho vůbec nesoudim. Sice by mohl přihodit nějakou tu kačku, když už je z něj dneska ten zazobanec, ale holt jeho filozofie je, že mu taky nikdo nikdy nic nedal zadarmo, což je svato svatá pravda. Ale jinak se mu vůbec nedivim, ten si taky užil svoje a ještě stokrát horší než pak naše generace. On znal mámu ještě zdravou, když mu bylo 9let, vrátil se ze švp a našel mámu v nemocnici polomrtvou, ochrnutou. Učil jí mluvit, psát..jen díky němu dnes jakžtakž chodí. Taky jim rok před mym narozenim vyhořel byt a uhořelo tam mamky miminko - bráchy brácha. Takže se vůbec nedivim že on už tuhle etapu života považuje za totálně uzavřenou. Nevim jestli se mi to jen zdá, ale přijde mi, že jsme prokletý.Naše rodina je protkaná různejma tragediema a takovou divnou ponurou atmosférou. Po tom jak vyhořeli začal muj vlastní otec pít a mlátit nás..pak se rozvedli a začlo peklíčko s mámou a jejim novym, s kterym má ségry, pak se taky rozvedla a užívali jsme si jí sami.

Já doufám, že se mi to podaří a taky úspěšně zavřu tuhle kapitolu. Bohužel s tou péčí o matku se musim nějak smířit, já chtěla už tolikrát zavolat sociálku, ale jsem prostě povahově taková, že to nedokážu. Já prostě neumim nic jinýho než být hodná holčička, což mě taky pěkně štve v reálnym životě, nedokážu bejt špatná.

Mayci

jediné, co Ti pomůže, je odstěhovat se....co nejdál a najít si byt, práci a a nějakého normálního přítele...

je to těžké, já vím....ale jinak se z toho zblázníš ty a skončíš v blázinci ty....je toho na tebe strašně moc....já bych už nechodila k mámě, odešla bych od přítele už rovnou do nového....budeš to jinak protahovat a budeš z toho hotová....

Mayci
Koči, nenech se úplně odrovnat a vydírat, opracdu celá tvoje situace je děsivá. Ale seber všechnu odvahu a zkus se poohlédnout po jiném městě? Neumíš třeba nějaký jazyk a zkusit odjet někam do zahraničí jako operka? Já vím, mě se to kecá z klidu domova, ale asi budeš muset udělat radikální řez.
Zkus se trochu sobecky zamyslet jen sama nad sebou, jsi mladá , vše máš před sebou.
Matka si v podstatě ten její způsob života vybrala sama- tolik dětí, tolik chlapů....
Dokázala dát dvě holky někam do ústavu, kdyby tě bylo míŇ, tak jsi tam taky.
Mysli jen sama na sebe, opravdu sobecky jen na sebe!!

Mayci, být hodná se nerovná být oběť. Obětování se, neznamená vždy šlechetnost. Hitler, Stalin a spol. také žádali po svých lidech, aby se obětovali a drželi hubu a krok, a k čemu to vedlo...

Když sebou přestaneš nechat vorat (promiň prosím ten výraz), nebudeš za tu zlou, i když ti to třeba matka řekne. Chápu, že se na mámu nemůžeš úplně vykašlat, ale rozhodně si nemusíš nechat líbit, aby si na tobě ventilovala vztek za svůj zpackanej život, ať už je jakkoli smutný, do velké míry si to tak zařídila ona sama. Buď hodná , ale nenech ji, aby zpackala život i tobě.
A bratr, i když zažil strašný věci, by podle mne mimo nadávání a moralizování (viz hospitalizace atd.) měl pomoci také, moc doufám, že tě v tom přece jenom nenechá samotnou...