Jsme spolu sice jenom 3 týdny, ale všechno nabralo dost rychlý spád. Po necelých 2 týdnech se mě zeptal, jestli bych chtěla být jeho přítelkyně. Souhlasila jsem, protože si skvěle rozumíme, a vůbec, všechno nám skvěle klape. Zamilovali jsme se do sebe dost brzy, ale on to nejdřív nechtěl dát najevo, protože si myslel, že ho pošlu někam. Bydlím totiž u něj na přechodnou dobu, za měsíc a něco se musím vrátit zpátky do ČR. To je první komplikace.
Druhá věc - když jsem se ho ptala, jeslti o nás vědí jeho kamarádi, řekl mi, že ne, a že to není jejich starost, že mají rádi drby a že nemá zapotřebí, aby o nás drbali. Doslova pak řekl, že jsou sami znudění životem a akorát by záviděli. Pak dodal, že je stejně v týdnu potkám a že uvidím, jací jsou...
Je mi jasný, že po tak krátké době asi nebude všude rozhlašovat, že jsme spolu. Ale trochu mě to trápí. Včetně té situace, že nevím, co bude, až odsud odjedu.
On několikrát prohlásil, ať neodjíždím, nebo že neví, co bude dělat, až odjedu. Ale když jsem včera říkala, že nevím, proč by nám jeho kamarádi záviděli, když nemáme lehkou situaci (čeká nás odloučení, až se budu vracet do ČR), tak on odvětil, že naše situace není lehká, ale že není nezvládnutelná. A pak dodal, že na to teď nechce myslet.
Vím, že si se mnou nezahrává. Ale taky vím, že je to opravdu ten typ, který řeší pouze přítomnost a o budoucnosti příliš nepřemýšlí. já ale potřebuji mít alespoň nějakou naději. Ale chápu, že po tak krátké době nemůžu chtít po chlapovi, aby se k něčemu zavazoval nebo mi sliboval nevím co.
Co byste na mém místě dělali vy?
Poslat SZ
POZOR
