Vždycky sem "nesnášela" život.Nikdy sem nedokázala říct, že jsem šťastná i přesto, že jsem se snažila dělat to co mě baví tak z toho nakonec vylezlo, že nemám dostatek talentu, že nemám dost známých, kontaktů a nebo musíš se víc snažit prostě se musíš víc snažit. Ale nikdy to nebylo takové jako teď. Nějak sem se přes tyhle řeči a překážky přenesla, i když sem věděla, že nikdy nebudu dělat to co mě baví. Pak sem potkala svého přítele jsme spolu tři roky mě je 22 a jemu 28. Žijeme spolu skoro rok. Nebyla to láska na první pohled spíš takový okouzlení. Upřímně líbil se mi vzhledově, ale jinak sem si říkala, že je to pěknej blbec a dost mě musel uhánět. Po pár měsících jsme zjistili a cítili, že je to ten/ta pravý/á hodíme se k sobě a doplňujeme a je to super. Teda to, že si to myslel i on nebyla tak uplně pravda to jen tvrdil. Rok našeho vztahu sem musela snášet fotky jeho bývalé všude po pokoji (byli spolu 7 let tak ok,ale mít jí v posteli u hlavy mi příjemné nebylo). Stále spolu telefonovali, psali si esemesky(tím se nijak netajil vždycky řekl, že volá nebo píše ona aniž bych se musela ptát) Jednou sem to nevydržela a musela se podívat o co jde. Potom sem se zhroutila. Psal jí i po roce, že jí miluje, že mu chybí její rodina, že je má všechny moc rád a vzpomíná jak spolu pekli cukroví a slavili svátky a že je škoda, že to ukončila, protože spolu byli velice úspěšný pár a měli obrovský potenciál a mohli si žít velice dobře. Se mnou je protože sem hodná holka co by pro něj udělala všechno a starám se o něj a mám ho ráda a to ona, už posledních pár let tolik neměla a byla s ním jen ze zvyku.... Po tomhle všem sem mu to musela říct. Nekřičela sem jen sem seděla na zemi a brečela a chtělo se mi umřít. Byla to pro mě taková zrada. Omlouval se a řekl, že ho to moc mrzí, ale že to dělal jen proto, že ona byla v hluboký depresi a on nechtěl, aby se cítila špatně a sama. Pak se to nějak řešilo(nechci to rozepisovat, už takle je to velice dlouhé a další info by bylo ještě na tři deníčky) a vyřešilo.. jsme spolu stále, žijeme spolu. Nedokážu ho opustit a on mě taky ne. Ale pořád to mám v sobě zhubla sem 10 kg protože sem nedokázala jíst. Dost často to nevydržím a když se hádáme tak mu předhodím jak mi ublížil. Kromě toho bydlíme na malém městě a slečnu potkávám téměř každý den. Cítím se tak strašně ponížená a ubohá a trapná. Snažím se přeš to přenést, ale nejde to. Proč by nemohl být úspěšný i se mnou? Vystudovala vysokou a našla si práci. Já jsem mladší a teprve studuji proč bych nemohla být v budoucnu taky úspěšná? Ráno vstát je pro mě utrpení, když mám špatné období tak jen ležím a spím nebo brečím. Hrozně se omlouvám za tenhle stupidní deníček, ale nemám komu bych to řekla přítel je můj jediný kamarád. Ostatní přátele taky studují a nemají vůbec čas navíc je tím nechci zatěžovat. Děkuju, že si to vůbec někdo přečte