Bojíte se smrti?

Reaguji na littleL: občas si říkám úplně to samé, hrozn obdivuju idi,co dokázali něco výnameného, čím se na jejic činy a ani na jejich osobu nezapomene, nejsem si úplně jistá k čemu slouží moje existence....

Jinak je mi 22, nikdy jsem o tom tolik nepřemýšlela, kyž jsem byla malá tak mi mamka řekla, že se moje duše převtělí a já tomu prostě věřila a myslím si,že to po mě bylo mnohem jednodušší i třeba vhledem k tomu,že se mi mnohem lépe pak vyrovnávalo se smrtí někoho blíkého,protože jsem věřila,že se brzy narodí jinde...

Je mi za pár měsíců stejně jako tobě a taky jsem o tom nikdy tolik nepřemýšlela možná to bude věkem - nějaké kritické období.

To si přesně taky myslím. I když v něco věříš, tak máš občas pochybnosti, což je normální, ale když v nic nevěříš, tak máš jenom pochybnosti a nic jiného Ale obávám se, že zrovna já nedokážu v nic věřit, i kdybych hodně chtěla. Někdy až skoro nevěřím, jak můžu tak moc nevěřit

Patrně jsi nezažila žádnou výchovu k víře. Já jako malá chodila s dědou každou neděli do kostela, tudíž to na mě něco zanechalo. Na jednu stranu si uvědomuji, jak náboženství dokáže ovlivňovat lidské životy, dějiny apod., ale zároveň nevěřit ničemu mě celkem děsí. Ve výsledku i když mi je nejhůř, tak se stejně modlím k něčemu vyššímu. Ať je to cokoli, tak je správné věřit. Když člověk nevěří ničemu, tak zrovna skáče pod vlak.

Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje věci kolem sebe a také má větší strach o svůj život. Mladší lidé nad tím tolik nepřemýšlí, protože se ještě do toho stavu nedostali a vše je zatím jen ta zábava. Řekla bych, že je to celkem přirozené.

tak s tím přesně souhlasím, taky mám občas stavy... "a kčemu jako to všechno" říkám si že některé starosti jsou fakt směšné v měřítku lidstva.. třeba to že mám dnes hrozné vlasy, nebo pupínek nebo že se třeba nepovedla zkouška. Ale tim spíš sipak říkám, že je komukoliv do mého živoa p.rdlačku a musím si ho užít a žít jen podle sebe a s tím, že věřící to mají jednoduší, je určitě pravda, ono je "snadné" uvěřit v něco krásného po životě, než přijmout třeba nějaký fakt. Skoro každá víra je založena na strachu z něčeho (křestani se bojí pekla, muslimové asi nejakého taky..) a že když budeš žít podle nějakých pravidel, bude vše ok, ale je to vlastně jen chlácholení aby se právě té smrti nebáli. Já se jí nebojím, protože prostě věřím, že a) se převtělím b) nebude nic (tzn ani tma ani zima) a snažim se si fakt užívat život ve smyslu.. je to pouhý příklad-né můj stav "radeji se 5x rozvedu(at si o mě myslí kdo chce co chce, než abych litovala, že sjem si nevzala tehdy toho a toho" chápeš, ne.. prostě litovat se dá jen toho, cos neudělala.

Takhle napsané to vypadá pěkně, ale v momentě, kdy člověk řeší ztrátu někoho blízkého, v nejhorším případě dítěte, těžko bude uvažovat stylem: Mělo to tak být.

Ahoj, tak já o smrti taky dost často přemýšlím, ale spíš ve smyslu co bude až když maminka a tatínek umřou, na svoji smrt nemyslím, s tím jsem smířená, toho se nebojím, ale se smrtí někoho blízkého, to je pro mě ta nejhorší přestava... Kdybych aspoň věděla co bude, ať se tolik nebojím.. Moc bych si přála, aby jsme po smrti byly všichni spolu i s pejskem... ale říkám si, že když umře někomu třeba manželka a ten manžel se znovu ožení a bude mít znovu rodinu, tak s kým pak bude? S tou manželkou která ho opustila a která tam na něho čeká nebo s tou novou? Přemšlím spíš tímhle způsobem, jestli po smrti něco je tak pokud budeme s tím s kým chceme být nebo se všema, které jsme milovali...? A nebo když umře malé miminko či nějaký člověk který je postižený a nevnímá svět, jak to s ním bude po smrti?

Skvělé téma, hodně se nad tím zamýšlím, když koukám na Chirurgy, Doktůrky ...
Mám strach z toho momentu těsně před smrtí. Toho umírání, pak, až nebudu, to už mě netrápí. Zvláštní.
Spíš se bojím smrti lidí kolem mě. Za posledních 5 let mi umřelo strašně moc lidí, co jsem měla hluboko v srdci a stále je mám. Zdá se mi o nich, že žijí. Pak se vzbudím a mám záchvat úzkosti. Rozhodně si myslím, že existuje život po životě.

Souhlasím . Ale v tomhle myslím taky trochu může pomoct náboženství, pokud se to stane třeba křesťanovi, tak má smutek, ale zároveň ví, že šlo třeba zrovna to dítě do nebe, prostě je o tom přesvědčený, věří tomu. A myslím, že mu to může trochu trošku pomoct, i když to stejně bude strašné, tak má alespoň tu jednu "jistotu". Nevěřící opět nemá nic. Svůj smysl života pravděpodobně viděl z části ve svých dětech a když mu pak jedno zemře, tak si nejspíš sáhne na život. Je to hodně nadnesené, ale zas mi přijde, že to náboženství má v tomto smyl. Náboženství je zkrátka ideální pro odpovědi o životě, jeho smyslu a o smrti.

Reaguji na littleL:
Ano, souhlasím. Víra je důležitá berlička.

Až budeš mít děti, začneš se bát, aby brzy nepřišly o maminku. A co je brzy, že...

Reaguji na littleL: jojo, určitě máš pravdu, proto mě kolikrát až skoro mrzí, že v nic pořádnýho nevěřim..... já mám taky největší hrůzu z toho, že už bych se pak nemusela setkat s těmi, které mám teď tak ráda, představa, že budu někde sama- nebo se třeba převtělím,ale do jiné rodiny, tak to se mi už teda tolik nelíbí... na tohle byl super film Atlas mraků, kdyby to jen tak fungovalo..

Občas mívám depresivní stavy,přemýšlím nad tím,že prostě jednou budu stará a umřu.Kolikrát se rozbrečím,největší strach mám z bolesti a hlavně strach z toho,že nic nebude Věřím v posmrtný život ale co když opravdu nic nebude ? Z toho mám husí kůži,raději na to nemyslet a užívat si každou minutu života-který opravdu rychle utíká Mohla bych ti doporučit knihu " Kdo se bojí smrti?" od V.Helsinga . Ta mi celkem pomohla. Mám názor takový,že raději umírat a věřit v něco,než celý život nevěřit v nic .... Prostě netrápit se a nepřemýšlet,jinak se z toho můžeš zbláznit ...

Reaguji na MarynaFrai: Dneska jsem byla na pohřbu, jedné kamarádky, spolužačky ze školy a blízké přítelkyně. Spadla minulý pátek z žebříku na hlavu a zemřela. Je to takový šok, že se z toho stále nemůžu vzpamatovat. Obzvlášť když někdo takhle zbytečně zemře v tak mladém věku. Když je to starý člověk, už se s tím počítá ale takhle.... Nedávno si postavili nový dům, vzali si hypotéku, koupili auto na úvěr a teď tam ten manžel bude v tom krásném domě sám. To si člověk uvědomí, jak je vše pomíjivé. Ten pohřeb je strašně v takovéto situaci depresivní. A v co má člověk věřit? Že už ji nic nebolí? Že se má dobře? Já fakt nevím? Ale ty okolo to bolí hodně!!

Reaguji na Evelinde: Tvé kamrádky je mi líto,je to hrůza takhle mladá Nevím co ti na to mám napsat.I já jsem ztratila pár lidí,kteří mi byli blízcí a také umřeli mladí a tragicky.Člověk se s tím musí nějak vyrovnat,jinak se může dostat do blázince. Děje se to a vždycky bude ať umře dítě,dospělý nebo starý . Vše živé prostě jednou umře ... Já věřím na osud a karmu a hlavně na to,když někdo odejde měl to předurčené-vybral si to sám,kdy a jak chce umřít.Toto všechno ovládá karma a minulý životy...Můj názor a hlavně moje víra ...

Smrt je jediná věc v životě, která je jistá, takže si myslím, že nemá smysl se jí bát. Já moc nevěřím, že po smrti nic nebude, například když se mi něco zdá, a jsem na místě, kde jsem si jistá, že jsem nikdy předtím nebyla, tak si říkám, že je to třeba nějaká moje vzpomínka z minulého života, kdo ví.