Celoživotně mám problémy, jejichž původce je podle mě šikana na základce, kdy jsem prožila opravdu několik let hrůzy, bála jsem se všeho a všech, nikdy jsem nečekala od lidí nic dobrýho, od té doby pro mě byl zázrak, když se mnou někdo vůbec chtěl mluvit, natož kamarádit
Proč se ke mě takto chovali, protože jsem byla uzavřený dítě, byla jsem tichá, slušná a oni byli prostě sebevědomější, asi to byla forma zábavy pro ně. Ale přesto jaká jsem byla, jsem vždy chtěla společnost. Tu uzavřenou ze mě dělala právě samota a neměla jsem nikdy moc odvahu oslovit lidi, být hned odvázaná a ukecaná.
Na střední škole jsem zapadla, dá se říct, že jsem kromě uplného začátku tento problém nepozorovala, myslím, že jsem měla velké štěstí na spolužáky, kteří nikoho nesoudili, a brali mě tak jak jsem.
V práci taky většinou bez problému, prostě mě lidi nějak už berou....
Vím totiž, že někdy působím divně na ty lidi, nezdá se mi sice, že bych říkala až tak divné věci, ale domyslela jsem si to, prostě se asi divně chovám, jak ani nechci, dělá to hodně nejistota sama se sebou...pořád doufám, že divná nejsem doopravdy,nebo alespon ne špatně divná protože mezi kamarády a těmi ex spolužáky už nic nepozoruju..ty problémy mám vždycky v kolektivu. Všude jsem zatím měla "parťáka" díky němu jsem v tom kolektivu jakoby nestála sama.
Teď jsem na VŠ a všechno se mi to vrací....jakmile vidím, že všichni spolu mluví, začnou se mi v hlavě vracet všechny vzpomínky a začnu se úplně stahovat do sebe, bát se, že jsem ztracená...Že na ty lidi nějak působím jsem si za ty roky všimla, vím to jistě, že se mi to jen nezdá Když se vybírá někde v učebně místo k sezení, všichni se usilovně snažili vyhnout se mě...já si dala věci na místo, oni rychle svoje sebrali a hledali jiné místo...já jsem přišla k někomu a ona zavolala na druhou rychle, at jde vedle ní...a ty pohledy u toho, ty už za těch 20 let znám, jakobych jim už mohla číst myšlenky. Když něco takovýho spatřím, tak to se mnou samozřejmě zacloumá, že jsem pak se slzama v očích mlčky seděla ani nevnímala hodinu...prostě mi z toho dětství zůstaly hrozný stopy po tom, už to mám nějak zakódovaný v sobě, nevím jak to popsat, jakoby to změnilo něco v mozku.
Přitom jsem na lidi hodná,kamarádská, když někdo něco potřebuje, je pro mě samozřejmost mu pomoct, jenom se prostě lidem nějak nelíbím...
Přijde mi smutné, že už si říkám, jaká paráda by život byl, kdybych byla někdo jiný. V našem kolektivu je lichý počet lidí, a ta lichá jsem prostě já. Ne, že by se vyloženě přátelili jen po dvojících, to vůbec ne, taky se občas do nějaké skupiny přimíchám, ale vidím, jak tam o mě nestojí....nejsem pro ně ničím zajímavá. Tak mě to deptá, že už jsem začala přemýšlet, jestli proti nim nejsem hloupá...což je asi vrchol všeho, protože k tomu si to myslet jsem nikdy předtím v životě neměla důvod.
Dřív jsem si myslela, že jsem prostě jen vyklepaná, tak se chovám jinak. Ale teď už nejsem nervozni, nic takového, a stejně, působím na lidi divně.
A je to takový kolotoč. Nechci se měnit, protože nic špatného nikomu nedělám, jsem prostě taková jaká jsem. Ale chci nějak zachránit co se dá, a nezničit si příležitosti těch spoustu let studia nebýt sama...
Už jsem navštívila psychiatra, i psychology, vždycky mě nabádali, že vše musím hlavně sama. Ale já sama už víc opravdu nezmůžu, nedonutím lidi, aby mě přijali...