Bude mi 22 a doteď jsem si k tátovi prostě nedokázala vytvořit nějaký pevný hezký vztah. Moc mě to mrzí a jsem z toho nešťastná. Proto se tu tak nějak potřebuji vyzpovídat.
Velmi stručně řečeno, nevážím si otce, skoro se na něj nedokážu podívat. Na oplacení úsměvu si táta musí počkat, a když už, tak z mé strany je to hodně vynucený úkon.. Nedokážu upřímně ocenit jakoukoli jeho snahu, činnost. Přitom on je chytrý, šikovný, rodinu dokáže zabezpečit.
Hlavní je, že mi NIKDY neudělal nic zlého. A přesto jím často pohrdám, vůbec nedokážu souhlasit s jeho názory. Zvládla bych tu vyjmenovat sto věcí, které mi na něm vadí, ale chci se pokusit vyloženě ho tu nepomlouvat. Nechci mu tímhle psaním nějak přihoršovat. Ale je to těžké, přeci jen to vidím jen z té subjektivní stránky.
Já prostě nevím, co se ve mně odehrává.... Kolikrát si říkám, jestli u mě nejde o nějakou zastydlou pubertu... Komunikace mezi námi dvěma byla vždycky tak nějak napjatá. On ve vztahu se mnou není obzvlášť obratný, stejně tak s mými sourozenci. Někomu to třeba přijde jako malichernost, v podstatě mám co chci (pozor, nikdy mě ale nerozmazloval, učil mě spíš skromnému stylu života), ale mě to uvnitř ničí a užírá.
Absolutně nemám chuť s ním o čemkoliv diskutovat nebo se hádat, naše konverzace je na bodu mrazu. Nemám potřebu se s ním bavit. A co si vyčítám nejvíc je, že nestojím o žádnou nápravu, terapii atd... Prostě se těším, až budu pryč z domova a nebudu se s ním muset stále konfrontovat.
Tímto jsem se chtěla zeptat, jestli jste na tom nějaká z vás podobně, jestli mi alespoň trochu rozumíte. Nehledám ospravedlnění, ani odsuzování. Na druhou stranu, jakákoliv reakce bude pro mě dobrý odrazový můstek k dalšímu jednání a zamyšlení....