Naučila jste se sama sebeúctě a získala jste sebevědomí?

já měla něco podobného, ale u mě to bylo spíš obavy z neúspěchy. Pár jsem si jich prožila a když jsem našla práci svojí vlastní iniciativu hned jsem byla jiny člověk. Strach z neznáma má každý, ale je to zbytečný

ano, pomohlo mi hodně věcí.
Nejvíce knihy, které čtu a hltám velmi ráda.
Také sezení u kinezioložky mi pomohlo otevřít oči - jedno jediné

za dva apůlk roku je ze mě jiný člověk a jsem neskutečně šťastná

Klidně mi napiš SZ, podělím se o více, pokud bude zájem

Rodina dělá opravdu hodně ale vše se dá změnit. Je to těžké ale jde to. I já jsem se to učila a učím. Pomohla mi k tomu duchovní cesta (např: rodinné konstelace, meditace atd.) Vždycky je to jen a jen na tobě. Tak zkus vyměňovat ve svém podvědomí ty šupíčky s nastrkanými vzorci např. tvé mamky a dej si tam své vlastní, které chceš. Zajeď si na nějaký dobrý seminář na toto téma a pracuj na sobě. Neboj se si udělat radost, říct si, že jsi dobrá a skvělá.

tohle je moc užitečná rada, ale já na to potřebovala pprávě cizí pohled a pomoc, nedokázala jsem objevit hluboce schované šuplíčky podvědomí sama. S tím mi právě pomáhala kinezioložka

Jo to určitě. Často si člověk si musí pomoct i jinak. Proto jsem psala o těch seminářích. Kinezka je určitě fajn, to samé regreska a mnohé další.

Reaguji na loreal:

děkuji za tipy na knížky, hned se po nich podívám A máš pravdu - lidem dělá zájem dobře, ti co naslouchají toho mohou využít ve svůj prospěch (samozřejmě v kladném a pozitivním smyslu)

Reaguji na bedrunela:

Jsem tu poměrně nová, nevím, co je SZ

Soukromá zpráva

Ahoj, já taky neměla uplně ideální rodinné prostředí - matka perfekcionistka a hysterka, otec si rád dal pivko. Nikdo z nich pořádně nepochválil. Neřekl: máme tě rádi. Nedostávalo se mi lásky. Navíc bratr od mala protěžovanej, podporovanej...a i dnes tomu svým způsobem není jinak .

V 21 letech jsem odešla z domu a nedávno jsem se s matkou viděla po asi 6 letech. A vím, že k ní cestu nacházím velmi těžko. A možná ani nechci, byť to zní krutě.

Každopádně i já urazila obrovský kus cesty a udělala na sobě strašně moc práce. A jsem za to moc ráda.

Z té zakřiknuté, uhrovité a okřikované holky, která v životě nic nedokáže a vždy bude nulou se stala holka, která si začala věřit a přestala říkat: neumím to, nezvládnu to, nemůžu.

Hodně mi pomohl i 4 letý pobyt v zahraničí, kde jsem prostě MUSELA zatnout zuby a přežít. Ale je mi jasné, že ne každý má tu možnost se ze dne na den sbalit a odjet. Ale jako další možnost terapie bezkonkurenční! A ještě jsem se naučila 2 jazyky.

Hodně mi taky pomohlo - pomáhá pálení mostů. Zbavila jsem se pijavic a "přátel" a hned se mi líp začalo dýchat.

Jediné v čem tápu jsou vztahy. Stále se učím v nich chodit.. i když to je asi učení na celý život.

Když najedeš myší na nick uživatelky, objeví se ti ikonka s obálkou "poslat zprávu"

Reaguji na Moomee:

děkuji, jak jsem to odeslala, hned mi to docvaklo

Reaguji na Zirafka82:

Tak to chápu. Já teď pokaždé, když mámu vidím, tak si uvědomuju, jak mi vadí, jaká je a jaká jsem kvůli tomu já - ale protože žiju na druhém konci republiky, vždy se udržím a nic jí neřeknu - kritiku ani jiný názor přijímat neumí, takže tuším, že by z toho byla hádka a o ty já nestojím, zvlášť, když se vidíme čtyřikrát za rok. Aasi to není nejlepší cesta, ale chci zapracovat hlavně na sobě

Nejsme ségry?

Ségru bych brala, ale obávám se, že o tom zatím nevím