Jsem ve vztahu už dva roky, z toho rok spolu žijeme. Na začátku bylo to, že jsem hledala jen sex, chtěla jsem si užívat a můj současný přítel mě přitahoval, zároveň jsem si říkala, že jeho povaha mi nikdy nedovolí se zamilovat. Pak jsme spolu začali chodit, bydlet.. nebylo to nějaké pobláznění, spíš mi s ním bylo prostě fajn, chtěla jsem být v jeho blízkosti. Teď ale čím dál tím častěji vidím to, proč jsem si říkala, že spolu nikdy nebudeme (ty názory, povahu, hrubé chování), je mi s ním ale dobře, ale o rozchodu přemýšlím z mnoha důvodů. Nejvíce právě z toho, že nějak cítím, že to nemá budoucnost (i když nemůžu říct, že k němu nic necítím), spíš že s ním nechci děti atd.. Už jsem na tom tak, že panikařím při představě, že otěhotním nebo že mě požádá o ruku.. Mám za sebou náročnou gynekologickou operaci (už je to dávno) a doktor mi teď řekl, že bych se měla zamyslet, protože je možné, že budu mít problémy s otěhotněním a že do 25 je nejvyšší čas. Nevím co dělat... Odejít? Zůstat? Čekat? Když to vezmu tak, že se třeba za rok rozejdeme, pak budu třeba rok sama, ve 26 někoho najdu, než se pořádně seznámíme 27, jsem minimálně na 29? Vím, že mi asi nikdo neřekne, co dělat, ale jaké jsou vaše názory? Dal vám třeba doktor nějaké takové "ultimátum" v okamžiku, kdy jste nevěděli vůbec co bude? Děkuji.