Už jsem opět rozčarovaná.
V létě mi začal nadbíhat jeden kluk/muž (25), vzdělaný s dobrou prací. Nepřišel mi však moc sympatický a ani mě nepřitahoval. Sešla jsem se s ním i tak, nebudu přeci dělat ukvapené závěry. Vše se mi potvrdilo - žádná jiskra, žádná společná témata, občas trapné ticho. Muselo to být jasné i jemu...přišlo mi, že na některé mé názory reagoval až "zle", jak mu byly cizí...
O to víc mě překvapilo, že jeho "nadbíhání" pokračovalo, dokonce sílilo. Začal mi psát romantické zprávy a lichotky. Několik schůzek nevyšlo, protože jsem "neměla" (=nechtěla mít) čas. Doufala jsem, že ho to přejde, že už další schůzky navrhovat nebude a napsala mu i (velmi jemně), že ty jeho zprávy mi nejsou příjemné. Já v tomhle odmítání neumím chodit, nechci člověka urazit, ani být za domýšlivého blbce a opravdu už jsem si říkala, že na základě tohoto musí pochopit, že z toho nic nebude....
On se však schůzek dožadoval neustále. Nechtěla jsem ho začít ignorovat (nijak mi neublížil, navíc bydlí nedaleko a občas potkáváme...), atak jsem po cca 2 měsících se setkáním nakonec souhlasila, s tím, že mu přímo řeknu, jak se věci mají (pokud se nestane zázrak a já na něj nezměním názor).
Zázrak se nestal. Opět jsme si neměli co říct, ale... pak vyšla najevo jedna velmi zajímavá věc...on má holku a to už hodně let! Prostě zmínil přítelkyně toto a tamto...
Tak to jsem si říkala, že jsem fakt asi už domýšlivá naivka, co si ještě navíc doma připravuje, jak toho kluka odmítne
Avšak pak mi on výborně nahrál, když se mě zeptal, jak jsem myslela tu svou zprávu, že mi nemá říkat ty lichotky. Teď přišla má chvíle, držela jsem svého scénáře (bohužel nejsem natolik akční, abych do něj v tu chvíli dokázala vměstnat i jeho přítelkyni).
Řekla jsem mu tedy, že ho z mé strany beru jako kamaráda (já vím, to je takové klišé!) a že takovéto zprávy jsou nevhodné (o přítelkyni jsem mlčela, byla jsem zvědavá, co on na to). Odpověď, že on to takto ale rozhodně nebere, že on se o mě přeci UCHÁZÍ!! (hurá nejsem domýšlivá naivka). A že přítelkyně by jako mohla být TROCHU důvod, proč by to neměl dělat no, ale i tak = to jsou jeho slova.
Udělala jsem mu morální přednášku (která nejspíš u takovéhoto jedince vyjde vniveč), ale aspoň ho to na chvíli rozhodilo tak, že plácal páté přes deváté a měla jsem pocit, že se trochu cítil jako idi*ot.
Mě uháněl několik měsíců a to i přes to, že náklonnost z mé strany opravdu žádná nebyla (tj. žádný úlet) a pochybuju, že jsem byla jediná...Předtím jsem si říkala, že mi nesedí jako potencionální partner, teď se mi zprotivil i jako člověk. Vůbec bych to do něj neřekla, takový střídmý, usedlý typ, romanticky založený --> na první pohled čestný muž (neříkám charismatický, sympatický, ale čestně vypadající)
Chci se vás holky zeptat, je tato situace už tak běžná a častá, že se dá považovat za "normální" nebo je správně, že mě to tak pohoršuje? Já už fakt nevím...