Už nejsem nejmladší, a tak už pomalu začínám myslet i na věci jako je rodina, děti, svatba…a tak všechno se to ve mně začalo prát.
Před rokem a půl jsem potkala svého nynějšího přítele. V té době byl již můj vztah s bývalým přítelem na bodu mrazu. Byli jsme spolu asi 3 roky, ze začátku já byla bláznivě zamilovaná, on jako starší a čerstvě rozvedený si držel trochu odstup. Rozuměli jsme si, dokázali jsme si užít volný čas, dokázali se vzájemně zasmát, staral se o mě…samozřejmě bylo tam pár much, ale bylo nám spolu fakt hezky. Bohužel se poté provalilo, že mě podváděl. A ne jednou. Já jsem se s tím ve svých 25 nedokázala poprat. A zřejmě i on v tu dobu nevěděl přesně, co chce. Takže poté následoval asi rok a půl jako na houpačce, scházení a rozcházení, hádky a výčitky se střídaly s obdobím, kdy to bylo naprosto bez problémů. Jenže on si v té době začal uvědomovat, že se mnou chce strávit zbytek života, mít děti, rodinu. A ve mně se něco zlomilo. A přestal mě přitahovat jako chlap (ale měla bych dodat že pokud už na sex došlo, byl skvělej 
. Odstěhovala jsem se od něj. Cca 2 měsíce to bylo OK, jenže pak jsme se začali opět vídat, telefonovat si, psát si. Já mu řekla, že už se k němu nevrátím, on mě nepřemlouvá, ale stále je tady. A stále jsme v kontaktu.
Na konci roku jsem se rozhodla, že skončím v práci a odstěhuji se za svým přítelem, který žije v zahraničí (no rozhodla…bylo to spíš jeho přání, tvrdil mi, že na vztahy na dálku nevěří a že za ten rok už jsme se poznali dost). Myslela jsem si taky, že tím konečně vyřeším to neustále porovnávání a řešení „co kdyby“… Je to naprosto opačný typ člověka, než byl můj ex. Uznává pravidla, pravidla a pravidla. Je to fyzicky krásnej chlap, vydělává spoustu peněz, umí se chovat k ženám a umí se chovat ve společnosti, dokáže zaujmout. Maloval mi naši společnou růžovou budoucnost tak, že jsem ani nepotřebovala ty pověstné růžové brýle. Nebyla jsem od začátku bláznivě zamilovaná, ale říkala jsem si, že to třeba přijde, líbilo se mi s ním být, líbil se mi on. Tak jsem již téměř půl roku v zahraničí, bez práce a přátel a začínám zjišťovat, že to tak růžové opravdu není. On se opravdu snaží, zařizuje byt, ale chybí tady takový to „naše“. Nemám si s ním o čem povídat. On má všechno hned vyřešený a pak už o tom není důvod mluvit. Nechápe spoustu mých "problémů", protože on prostě uvažuje racionálně a nechápe, proč to stále řeším. Tím víc jsem v kontaktu se svým ex, protože s ním řeším všechny svoje trable a bolístky, s ním si jen tak povídám… Já si s ním teď rozumím snad líp, než když jsme byli spolu.
A teď se cítím pod psa. Mám zůstat v cizí zemi s chlapem, který mě má rád (a taky je to pěkněj žárlivec), dokázal by se o nás vždy postarat, ale rozhodně jeho prioritou není rodina, nevadilo by mu, kdybychom děti vůbec neměli, v zemi kde momentálně těžko seženu práci (mám VŠ a od 20 jsem byla zvyklá si sama vydělávat a taky sama hospodařit, tady jsem na něm závislá), a nebo se vrátit domů a zkusit to znovu s člověkem, který mi sice ublížil, ale teď by mi snesl modré z nebe a se kterým si opravdu rozumím…? Jde to začít znovu a jde to, pokud tam není ta vášeň? Pročetla jsem tady spoustu diskuzí a většina z vás říká, že to může fungovat. Snažím se zachytit, co mi říká moje srdíčko, ale v mém věku už se to hodně pere s rozumem a já jsem fakt zmatená.
Poslat SZ
Galerie obrázků
Je to druh zábavy, dokazování si a užívání si.. 
) a vykašli se na oba. Určitě nějaký další chlap přijde. Ale vracet se k blbcovi nebo setrvávat ve vztahu ve kterém jsi jen proto, že tě "zajistí", to je na nic. Děláš to všechno špatně (promiň).
