Přítel s výbušnou povahou...

Samozřejmě, to vůbec nerozporuju, ale nejdřív si on musí uvědomit příčinu, potom s tím může něco dělat, pokud bude chtít. Sám si ani nemusí uvědomovat, čím to je způsobené. Proto jsem už předtím psala, že se člověk musí naučit pracovat se svými emocemi, identifikovat je (protože často jednou emocí maskujeme jinou, daleko hlubší), zjistit čím jsou vyvolané a pak je zvládnout. To, že muž má ve společnosti určitou roli je tak hluboce zakořeněné, ale přitom když se nad tím zamyslíš logicky, je to jen přežitek z dob minulých.

Spíš se snaží ho potlačit, jak už jsem psala předtím Proto říkám, že se mají problémy řešit okamžitě, ne až se nakupí. Jedna drobnost tě nevytočí do nepříčetna, sto drobností už jo. Pokud člověk skutečně umí svůj vztek 'zvládat' a směřovat správným směrem, nebude si ho vybíjet na přítelkyni.

Reaguji na onsall: Tak ty jsi vtipná dneska. Srovnávat stavbu domu (rodiče oba mají stavební firmu, tak vím jak to funguje se stavbami) a lidskou psychiku. Jsi měla tu psycholodii tak dva semestry a už máš patent na pravdu?

Reaguji na mau-mau: Tak asi záleží na úhlu pohledu. Na mě to dělá dojem člověka, co se neumí ovládat asi tak jako právě to dítě.

Reaguji na mau-mau: Co vidím jak je spokojený sám se sebou, když našel jisté sebepoznání a sebesmíření, tak je s ní i kloudná řeč, když se řeší problémy. Nevybuchne, a je více přemýšlivý, než něco řekne. Což dřív prostě nebyl. A tak to je.

Reaguji na mau-mau: Ano souhlasím. Každý kdo k tomu bodu změny dozraje, tak to potvrdí po té své proměně, vývoji. Mnoho lidí samozřejmě ale není schopno nebo nedospělo do té fáze a životního poznání, že to lze. A tak tu pak dokola vznikají deníčky o tom, jak jsou ti lidé stále a pořád s něčím nespokojení. Ale nemohou se sami sobě divit, když si myslí, že to za ně vyřeší někdo jiný. Musí chtít sami a sami si hledat tu cestičku poznání (hlavně sebepoznání) proč dělám to co dělám, přerušit jisté stereotypy.

Reaguji na ILChazz: a občas když člověk ukopne palec nebo má blbej den, řve po něm šéf nebo tak, tak je lidské se naštvat a vyjádřit to. Ale ne teorizovat tím i partnera, rodinu a všecky kolem. To mi moc dobré nepřijde, už z hlediska duševní pohody těch dalších lidí nebo toho člověka samotného. Když vidí, jak jim v tu chvíli ublížil, řekl něco hnusného, co nelze vzít zpět apod.

Reaguji na MKay: očividně máš o obou oborech hodně malé povědomí nemá to cenu máš zřejmě svoji pravdu i když stavíš na chatrných základech.

Reaguji na onsall: Ty si mysli, co chceš. Tvůj názor je mi vcelku ukraden.

s tím sice souhlasím, ale pravdu má i MKay .Není vše jen černo-bílé zaškatulkované .Všechno má ještě mnoho dalších odstínů a odvijí se od dalších okolních aspektů , třeba i skrytých. Jinak Baum test je jen pomocnou technikou celkového rozboru . A k dotazu zakladatelky, lidé se sice nemění tím myslím( charakteristické povahové rysy), ale věkem a zkušenostmi se člověk v emočních rovinách vyvíjí ,takže zrovna třeba výbušnost nebo jakékoliv emotivní nepřiměřené reakce" lze určitě do jisté míry ovládat a není pravidlem , že musí člověka provázet celý život.

ano, to je možné, ale nelze na to spoléhat.
Určitý nadhled člověk věkem získává. Mám kámošku, která byla prý v mládí dost výbušná, pálila mosty atd... a dnes je umírněnější, ale zas nevím, zda to není na škodu. Je někdy až moc smířená s tím, jak žije, ale není spokojená...

Já mám také cholerické sklony a má to docela výkyvy. Dovedu být v podstatě sangvinik většinu času, trochu do melancholična a pak mě něco fakt nadzvedne a jedu. Ale to se poštěstí vidět jen málokomu, protože to netahám do práce apod.
Je pravda že ve vztahu jsem taková emotivnější, asi čím jsem starším, tím víc. Kdysi dávno jsem se snažila zalíbit, pro milovaného chlapa všechno, ale teď už jsem vývojově někde jinde. Když mě něco nadzvedne, tak to přítel dobře pozná. Ale neznamená to, že člověk začne křičet a být hned nesnesitelnej. Někdy stačí jeden pohled. Ale umím i hnusná slova, kterých mi je pak líto. To je výjimečně, ale prostě někdy mi to ulítne...
U ženy je nejhorší když do toho ještě zasáhnou hormony, to to musí kočírovat trochu víc, aby to nedopadlo špatně, ale oni i chlapi budou mít určitě své dny.
Jinak k chlapům jakoby flegmatikům - hodně z nich opravdovými flegmatiky není. Jen celý život poslouchají, že nesmí brečet, být za hysterky apod... Přitom ty emoce taky mají a někdy s nimi vnitřně cloumají. Pokud u někoho víc, tak to asi neukočíruje... to nejde výrazně násilím změnit.
Určitě je super, když se člověk může odreagovat, dobít baterky... např. po stresující práci se jít vybít fyzicky, nebo někdo uklidnit na ryby apod..... pokud si tohle člověk nenajde co ho trochu srovná do latě, tak to může být dost blbý ve vztahu s okolím.

Jinak samozřejmě pro flegmatika může být náročné pochopit cholerika. Cholerik zas nechápe flegmatika... jakto, že je klidný? to mu na mě nezáleží? to mu je všechno jedno? Proč to neřeší?

To, zda vztah bude pokračovat, je ve hvězdách. Poradna apod může být dobrá.,... ale nespoléhala bych na to.

Hodně souhlasím s mau-mau...

souhlas

dušení emocí v sobě apod je druhý extrém a vůbec ne zdravý....

Reaguji na Kaja555: Ano nelze na to spoléhat, jen tvrdím, že není vše ztraceno Ale není to pro každého, někdo to prostě může mít jinak

Myslím, že tímhle jsi vlastně nejjednodušeji vystihla výsledek téhle diskuze: každej je jinej, někdy s tím něco dělat jde, někdy ne, někdy není zájem, někdy jo...
Ono tu nejde o přítele a o jeho cholerickou povahu, ale o to, jak se k tomu postaví Mirabeska. To, že se jí tu někdo rozepíše o vlastních zkušenostech nebo napíše svůj názor, jí stejně nijak nepomůže, protože stejně tak, jak je každý jiný, tak taky věci jinak vidí a jinak vnímá. Mně nevadí cholerik, ty spíš upřednostníš zenového mistra (s nadsázkou ;.)), ale pro Mirabelku to stejně nic neznamená, protože ona má svoji povahu a svoje city a vnímá věci jinak.
Tím chci říct, že ptát se na zkušenosti s určitou věcí někoho jinýho je tak trochu na nic. Ptát by se měla zeptat spíš sama sebe, co je pro ni opravdu dlouhodobě únosný a v čem chce žít, co je ochotná obětovat kvůli něčemu jinýmu, nebo co je naopak schopná kvůli něčemu překousnout... a jestli to opravdu má cenu. Chápu, že to může být velký dilema, ale podle zkušeností a náhledů jiných se ve svým vlastním životě řídit nemůže, v "jejích botách" pak nikdo z nás chodit nebude.

ano
A i ona se může vyvíjet, tak jako on...

Já měla např. kdysi vztah s cholerikem. Hodně jsme se hádali, italská domácnost (byl jižan), a přesto to byla opravdu láska... dodneška si občas napíšeme, je jasné, že ani jeden nezapomněl. Ale proč to píšu... tenkrát jsem jako mladá viděla dost věcí černobíle a asi se neuměla ještě tolik prosadit ve vztahu. Jeho drsnosti či zákazy jsem brala vážně a cítila se utiskovaná, buzerovaná atd. To jsem byla ještě mladá naivní citlivka.
Dnes to vidím poměrně dost jinak a troufnu si říct, že bych teď ten vztah ustála daleko lépe a nebrala si něco tak osobně, usadila bych ho, aby se vzpamatoval... protože to nebyl špatný chlap, jen prostě emotivní jižan.

Nyní mám téměř flegmatika a zezačátku jsem měla ještě větší problém ho pochopit než emotivního cholerické jižana (tam to bylo takové přímočaré, i když emotivní). No ale po x letech jsem si zvykla. Ale on se musel změnit co se týče větší upřímnosti, aby tolik věcí nedusil v sobě apod.

No závěrem chci napsat, že pokud si s přítelem jinak rozumíte, tak se na tom všem dá určitě zapracovat. Obě strany.

Dle příspěvků koukám, že nejsem jediná, kdo se s touto situací potýká a není to tak ojedinělý jev. S partnerem jsem teď byli 5 dní spolu na jednom festivalu a byl čas o hodně věcech mluvit. Možná jsem naivní, ale když jsem mu vyprávěla, co to se mnou dělá, byl z toho dost vyřízenej. Hodně ho to mrzelo a snažili jsme se dojít k tomu, co ho vytáčí a jak situaci řešit. On si totiž v zápalu nedokázal uvědomit, že všechno co řekne, beru tak osobně, pro něj je to totiž způsob jak si uleví a kolikrát ani přesně neví, co všechno přesně řekne. Taky mi potvrdil, že je asi výhoda v tom, že já tuhle jeho povahu nemám, protože nepřilévám olej do ohně a on se během pár minut zklidní a je to na způsob toho co psala Onsall o jedné své kamarádce, že by mi byl schopný přinést i modré z nebe.
Důležitým zjištěním však pro mě je, že se rozcházet nechci. Je pravda, že předtím, když jsem psala tenhle deníček, tak mi to prolétlo hlavou, ale dnes mi to přijde nemyslitelné. Vlastně jsem došla i k názoru, že jeho povaha i ten temperament k němu patří a že proto mě před těma dvěma roky zaujal a v žádném případě ho nechci měnit, jako on nechce měnit mě.
Přivedli jste mě ale k myšlence, že bych si měla přečíst nějakou literaturu k tomuhle tématu....temperamenty, jejich sladění atd.... má nějaká z vás něco v tomhle smyslu přečteno a může mi to doporučit?