Přílišná chladnost vůči lidem

Reaguji na akyna-00: Jsem překvapená kolik lidí má stejnou povahu. Jsem na tom úplně stejně. Rozdíl je akorát v tom, že mě to už nemrzí. Je mi jedno co si o mě myslí ostatní. To bude i tím, že jsem flegmatik.

Reaguji na crazyiik:
Mám Miluj svůj život od Luise L. Hay (tuhle jsem četla)
Láska, vztahy a přátelství od Don Miguel Hays (tuto ne, ale byla mi doporučena).

Ještě mi pomohl film Tajemství, který jsem viděla asi před 3 lety. Díky tomu jsem se naučila být optimistická. A to jsem doteď a hodně mi to pomáhá.

Mně to právě jedno není...Právě se třeba s tím člověkem radši ani nezačnu bavit, protože si řeknu, panebože, co si o mě bude myslet, když s ním začnu mluvit a o čem s ním mám vůbec mluvit....no prostě hrůza!

Paradox ale je, že pracuju mezi hodně lidma, dělám v obchdě, kde musím hodně komunikovat a musím říct, že se to se mnou hodně zlepšilo

Reaguji na Morgan le Fay: Ono si nevybereš i tam kde city byly se to může stát. U mě právě citově chladný nebyli. Např.: máma s babičkou mi pořád řikaly sdrobněle a samý tutununu a dělaj to občas dodnes a mě to vždycky hrozně vadilo když mi komolily jméno a řikam jim to doted'. Máma to ještě občas dělá a babička tak ted mluví na mího bratrance je mu asi 4 a vždycky mi naskočí husí kůže když to slyšim a on už z toho po náký době taky neni nadšenej. Jednou už jsem to prostě za celý odpoledne kdy jsem to musela na návštěvě poslouchat nevydržela a řekla jí at' s nim nemluví pořád jako s postiženym. Na chvíli si to uvědomila, ale pak to stejně zase začlo.

Reaguji na Kachorra: Přesně tak, taky na to uplně hledím Je fajn, v tom nebýt sama. Už jsem si myslela, že jsem taková snad jediná. Ale jak vidím, NE.

Reaguji na Rosemary: Díky za tipy. A ta první kniha, vzala sis z ní něco?

Holky, nemusí to být vždy výchovou, někdy se s tím už prostě narodíte. Já jsem třeba citlivý člověk a pár let zpátky jsem měla období, kdy jsem přemýšlela, jak je možné, že si v určitých situacích nevěřím. Samozřejmě, že se všude píše, jak za veškeré problémy mohou rodiče, takže i já jsem podlehla touze vinit právě je - najednou jsem měla dojem, že to je tím, že se se mnou maminka v dětství dost nepusinkovala. No, to byla blbost. Mamka mi jednou něco vyprávěla a zmínila se, že jako malá jsem vůbec nebyla na mazlení, až ji to samotnou mrzelo.

Taky nejsem typ, který by měl na někoho potřebu šišlat a ňuňat a vždycky jsem rostla, když jsem byla svědkem chování takových těch pipinek "milášku, nebolí tě hlaviška? že se tak mračánkuješ..." (a hlazení po čelíčku) a říkala si, že asi něco dělám špatně a že zřejmě tohle chlapi mají rádi. Sice to nedělám dodnes, ale postupem času nemám už takový problém dát najevo emoce. Asi to bude tím, že jsem pochopila, že být k okolí milá (někoho pochválit, pohladit) není vlezlost a není to trapné, protože většina lidí na to reaguje pozitivně.

Pokud vám to vadí (rády byste byly vřelejší, ale máte nějaký "blok"), tak to asi bude (třeba jen dočasný) problém se sebevědomím, nebo ještě pravděpodobněji strach z odmítnutí, nebo obava, že když dám najevo city, tak mi bude později ublíženo. Mnohem horší by podle mě bylo, kdybyste to vůbec neřešily a myslely si, že je to v pořádku. Co si budeme vykládat, my ženské máme tendenci se neustále podceňovat. Někdo tvrdí, že to je českou mentalitou a výchovou, někdo že to je větší citlivostí a že o všem moc přemýšlíme... těžko říct. V každém případě jsem přesvědčená, že s tímhle problémem se každá z vás, která se o to pokusí, časem vypořádá. Když to máte v sobě, umíte to dostat i ven (to zní hodně jako by to napsal nějaký chlap ) Některé věci /jako třeba neschopnost vyjadřovat se stručně/ se změnit ovšem nedají, že

Reaguji na crazyiik: Abych pravdu řekla, tak sice byla zajímavá, ale nijak mi nepomohla...Prostě když se ocitnu v nějaké situaci, kdy se mám nějak projevit, tak tam je zase ten blok. Ale za přečtení nic nedáš, já jsem totiž hrozná