Mám jednoho syna, byla jsem s ním od jeho narození sama a všechno jsem tomu podřídila, vystudoval vysokou, má vlastní byt, má svůj velmi úspěšný život, před rokem se oženil a mne už nepotřebuje. Snachu jsem vždy jen a jen chválila, zkoušela jsem to i s drahými dárky, ale na milost mne nevzala. Už nemám rodiče, nemám sourozence, díky podnikání nemám ani kolegy z práce a dvě kamarádky se mnou tak jednou za měsíc společensky vypijou kafe.
A já se neumím vyrovnat se skutečností, že jsem vlastně úplně sama, že nemám žádnou rodinu, že mne nikdo nepotřebuje a já nikoho nezajímám ani když jsem nemocná. Najít partnera není jednoduchý, chtějí mladší a docela o dost, charita mi absenci rodiny asi nenahradí a prášky taky nejsou ideální řešení. A při představě, že díky přibývajícím létům už bude jen hůř, najednou nevím jak dál a zjištění, že opravdu vůbec nikomu nechybím, je strašně smutné.
Je tu někdo v podobné situaci? Jsem z Prahy.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Osamění po padesátce
Poslat SZ
Galerie obrázkůAhoj Miiio,
tvuj příbeh mi připomína mou mamku... nikdy neuměla být sama, sport jí nebaví, procházky taky ne, naky učení už taky ne...navíc je ji 55 a už od 50 nepracuje takže nemá ani práci která by ji naplnila. Jeden čas mě už fakt štvala jak se stále litovala že jsme se na ni všichni vykašlali a tak...přitom to nebyla pravda. Ale je fakt že když jsem byla u ní tak to bylo stále "uklid si ty hadry, proč tady dávaš ten hrneček, taky mi jeden čas dost mluvila do vztahu což mě vždy tak vyvedlo z rovnováhy že jsem si říkala že je mi vlastně líp když mam doma u sebe muj klid a třeba jí navštívím jen 2x do měsíce krátce.
Před 3 lety to vygradovalo a tak jsem ji navrhla jít k psychiatrovi, ten jí dal antidepresiva že prý trpí depresí no a musím říct že od té doby je z ni jiný člověk. Teda rozhodně neříkám že je to dobrý řešení... já to moc neuznávám - raději bych kdyby to zvládla sama ..ale ona to prostě sama nezvládla a než aby se furt trápila a taky trochu trápila nás protože nám jí pak bylo líto že jo..
Nejsi v tom sama a netýká se to jen vyššího věku
https://www.omlazeni.cz/-40-28397-6.html#msg2358492
Cituji Lilliana: Navštěvovat univerzitu třetího věku, tam jsou podobné věkové skupiny.
Cituji Lilliana: nepsala, že je stará, psala, že je osamělá
Jo aha.
A bude hůř..
Cituji miiaa: drsné, ale naprosto výstižné, jen se s tím dokázat vyrovnat.
To je život a vyrovnat se člověk musí i s daleko horší situací kolikrát 
Ono nic není tak černé jak to ze začátku vypadá.
Reaguji na miiaa: Miioo- uplně tě chápu. Jsem v podobné situaci. CHodit cvičit, nebo do nějakého kursu moc nepomáhá. Člověk potřebuje rodinu, blízké. Taky mám takového potomka, taky obětovala vše a ted jsem sama. Vnucovat se už nechci, jen se člověk shazuje. Taky jsem to zkoušela a říkám si- Vždyt jsem přece tvoje máma!! Bohužel, člověk má i tykové trápení a kdo nezažit, neví, jak to bolí a chybí. Pejsek je dobrej, když je zdravej. Ale i tady přijdou problémy a nemoce a veterina člověka jen ničej. Když vidím, jak se trápí, když marodí, marodím s ním. Je to radost i starost a navíc, musí být člověk, kdo pohlídá, když potřebuješ odjet. A to rozhodně potřeba je. Wellnes pobyty a podobně. A i když je pravda, že muži chtějí mladé ženy, přesto bych to zkoušela nějakou seznamkou a chce to jen výdrž a odvahu. Někdy to trvá dlouho, ale pořád lepší hledat, než být už sama, pokud vyloženě nejsi typ, který být sám chce a to nejsi. Člověk se nemuže vnutit k synovi, když je snacha taková. Jen se naučit si tedy žít SVUJ život po boku někoho, s kým ti bude fajn. A to musí každý sám. Držím palce a vykroč.
Cituji Laky: Já mám tedy pejska místo mimina a celá rodina se k němu tak chová,je to prostě rodinný mazlík.
To znám Člověk by se až někdy divil, jak hromada dospělých lidí dokáže "zblbnout" kvůli jednomu chlupatýmu uzlíčkovi!
Takže jestli máte ráda zvířátka, pejska si určitě pořiďte, není nic krásnějšího, než když víte, že na vás doma čeká někdo, kdo vás bezmezně miluje a všechnu vaší lásku vám mnohonásobně vrací, takže lepší než chlap (ale samozřejmě toho miluju taky, ale ty zvířátka, to je prostě něco tak čistýho, takovou lásku s člověkem nezažijete).
Ze zkušenosti bývalé kolegyně, které je teď asi tak 55 let říkám, na chlapa se vykašlat, začněte si pořádně užívat života, je dlouho rozvedená, byla sama s dětmi, ale ty obě mají již své rodiny a ona je víceméně sama. A jak je spokojená, může si dělat co chce, kdy chce.
Najděte si něco co vás baví, jděte na kurz toho, co vás baví, třeba se tam i s někým seznámíte. Navštěvujte výstavy, choďte mezi lidi, to by bylo abyste nenašla nějaké nové kamarády - ty se dají najít v každém věku, ale pamatujte - čím víc člověk hledá, tím míň najde.
Je spousta věcí, které se dají dělat, neberte to tak, že o vás nikdo nestojí, berte to tak, že se nemusíte na nikoho ohlížet, kvůli nikomu omezovat a žijte.
Přeji hodně štěstí a radosti.
méně než
10 příspěvků
Reaguji na miiaa: aal
Napiš mi na mail *************
Čtu tady jen samé rady,ale nabídku na kamarádství žádnou,já ji dávám,mail se nezobrazuje,zkusím mobil,732540995,věkem si budeme blízké,mám dospělé děti,mají své rodiny,jsem z Kolína,víc si sdělíme mailem nebo osobně,Miioo ozvi se aal
méně než
10 příspěvků
