Ahoj všem.
Už nevím, na koho jiného se obrátit a cítím potřebu se vypsat, někomu o svém problému říct, svěřit se a stejně tak jsem zvědavá na vaše názory a reakce.
Mám vcelku už dost vážný problém. Duševní problém. Trpím nevyrovnaností a především nízkým sebevědomím. Abych to celé přiblížila.. na začátek bych napsala, že nejsem vůbec ošklivá, myslím, že jsem sympatická a pěkná. Postavu mám vypracovanou. Našla jsem si přítele a jsme spolu asi rok. Je velice přitažlivý a vím, že se líbí ženám. Je to nejhezčí chlap, se kterým jsem doposud byla. Přijde mi bezchybný. Jenomže já začala být kvůli tomu strašně žárlivá. Když jsem sama na veřejnosti, cítím se dobře, sebevědomě, fajn, uvolněně, ale když jsem ve společnosti lidí, především žen, s přítelem, jsem hodně nesvá. Cítím se méně atraktivní, než ostatní ženy, neustále hledám, v čem je kdo lepší než já a dost pozoruji, zda se některá ze žen příteli libí, či on jí. Cítím ohrožení v každé jiné ženě. Cítím se pak bezdůvodně ublížená a jsem schopná příteli ztropit absolutní scénu, chovám se jako trapná pipina, vím to. Strašně mě moje emoce a pocity ubíjejí. Zajímavé je, že takovéhle deprese mě vždy přepadnou, když vysadím HA a mám to dostat. Nejsou to jen tak nějaké deprese, ale vážně deprese, záchvaty a návaly vzteku a nenávisti sebe samotné i světa kolem, obviňování přítele, jsem protivná a zlá, nekompromisní. Po takové scéně přijde pláč bezmoci a obrovský stud. Ponižuji se a také se poníženě cítím. Vím, že je mé chování příšerné. Už jsem podobné deníčky četla. Mám strašný strach, že mi přítele nějaká vezme nebo spíš že mě opustí pro jinou. Jsem ublížená z minulosti. Je to závislost na partnerovy a také chronická, nezdravá žárlivost. Ničí mi to nejen úžasný vztah, ale celkově život a pohled a postoj k sobě samotné. Byla jsem u psycholožky, ale ta mi řekla, že nemá pocit, že mám problém a rozloučili jsme se. Před pár dny jsem opět ztropila žárlivou scénu, včera jsem vybouchla znovu.. což už přešlo hranice. Přítel mi řekl, že mě takhle nezná. Rozhodla jsem se objednat rovnou na psychiatrii a řešit tento problém jako nemoc vyvolanou nejspíš zážitky z dětství a zklamáním v minulých vztazích. Jaký na to máte názor? Myslíte, že se takový problém dá vůbec vyřešit? Nasadí mi snad antidepresiva? Nemáte s něčím takovým někdo zkušenost, popř. zkušenost s přístupem psychiatrů, léčbou něčeho takového? Už jsem vážně absolutně zoufalá a ačkoliv si svůj problém uvědomuji, neumím ho v sobě vůbec potlačit, natož změnit. Přijdu si jako chycená v pasti, jako úplná troska, psychicky na měkko...