Cítím se už naprosto bezradná, jelikož je mi skoro den co den špatně. Nevím, jak to mám přesněji vysvětlit, nic mě nebolí (někdy třeba hlava, nebo břicho ale to jenom někdy), jen se prostě tak cítím. Je to takový vnitřní pocit, někdy si i říkám : ''co když se tady pobleju? Co když to tady se mnou sekne? Je tohle moje poslední hodinka?'' Nejhorší to je například v obchodáku, ve škole, na výletě apod. doma to tak hrozné není. Jsem přesvědčená, že to je od psychiky, jelikož jsem lítala po doktorech a ty mi nic nezjistili. Už jsem tam byla za hypochondra, takže tam odmítám na nějakou tu dobu jít (samozřejmě, když budu mít něco vážnějšího tak tam půjdu). Vážně se mi to teď težko popisuje, když ani sama nevím co přesně mi je.
Hodně žiju ve strachu, vlastně celý můj dosavadní život je založen na strachu. Moc jsem nechtěla chodit do školy, jelikož jsem byla šikanována,nastěští ted už je to v pohodě, mám jeden z nejlepších prospěchů ve třídě, kamarády.
Jen se hodně bojím o mého tatku, je to kuřák, není zrovna nejmladší a má ted celkem velký kašel, celkově nevypadá dobře, ale k doktorovi odmítá jít, ikdyž mu to den co den cpu do hlavy. Bojím se, že jednoho dne prostě odejde a nechá nás tady s mamkou a mýma dvěma malýma sourozencema, naprosto bez financí, opuštěný a samotný. Říkám si, proč nemůžu mít život jako většina holek v mém věku, zaobírající se problémy typu ''ten kluk mě nechce'' ''tento makeup mi nesluší'' .
Zkoušela jsem bylinky, horčík, vitamíny, meditaci, ale vždy mi to pomohlo jen trošku. V květnu jedu se školou do Anglie/Francie a představa, že se tam budu cítit jako se cítím tady, že nejsem schopná ani jít s kamarádkou do kina, jelikož je mi tam špatně, jelikož se všeho bojím je prostě hrozná a já už to nezvládám. Je mi teprve 14 let, a nikdy bych netušila že to budu mít v tomto věku takto těžký.
Má s tímto stavem také někdo zkušenosti? Popřípadně, kam si mám dojít na ''odbornou léčbu''? Jsem už vážně zoufalá, takže beru a jsem vděčná za všechno. Děkuju.