Koncem června jsem se seznámila s přítelem v Praze, kde trávil prázdniny s rodinou. Začali jsme spolu chodit a všechno bylo a snad pořád je úžasné. Ale po prázdninách přítel nastoupil na magistra do Brna a odjel. Domluvili jsme se, že se budeme vídat co nejčastěji to půjde, on byl dost smutný a pořád vymýšlel jak to udělat, aby jsem mohla jet s ním, ale spíš tak s nadsázkou, oba jsme věděli, že to nejde. Byly to fakt krásné chvíle a viděla jsem, že mě opravdu miluje.
No před deseti dny odjel a problém (nebo nevím, zda to nazvat vyloženě problémem, ale na to se vás právě chci zeptat) je v naší komunikaci. Jde o to, že přítel se mi sám od sebe ozval zatím jen jednou, jinak pokud se neozvu já, tak si klidně dva dny vůbec nenapíšem. A není to o tom, že by neměl čas, protože když se pak bavíme třeba o tom, co ten den dělal, tak řekne třeba, že koukal na film a pak se šel projít. A i tak, napsat jednu sms o třech řádcích, na to si snad i kdyby před spaním snad najde čas každý, kor když jde o milovanou osobu. Nejsem žádná stíhačka, a nepožaduju si s ním psát deset smsek denně, ale přecejenom, když už je to teď takový vztah na dálku, tak si myslím, že je důležité udržovat kontakt a alespoň jednou denně se tomu druhému ozvat, že je v pořádku nebo prostě mu popřát dobré ráno.
Než to ale začnu s přítelem řešit, chtěla jsem se vás zeptat na názor, jestli jen nejsem nějaká stíhačka nebo jestli vám to přijde normální.
Ještě podotknu, že přítel nikdy neměl nějaký vážný dlouhý vztah, takže je možný, že neví jak to chodí. Ale chtěla bych prostě, aby to byl on kdo se bude "snažit" a ne abych mu furt psala já, připadám si pak jako stíhačka, i když mu vždycky napíšu třeba jen něco ve smyslu že snad měl pěkný den a dobrou noc. Když už mu napíšu tak odepíše a třeba i zavolá na Skype, ale sám od sebe to udělal jen jednou. Moc mě to mrzí, protože když jsme spolu, chová se úplně jinak, je pořád se mnou a opakuje jak nechce abychom byli od sebe.
Vím, že někdo na smskování není, ale jak říkám, stačí mi dva řádky třeba na dobré ráno, prostě abychom o sobě věděli. Kor když máme vztah na dálku tak už tak mi je smutno. Máte pro to nějaké vysvětlení nebo myslíte, že je to normální? Popřípadě jak mu to říct a neudělat ze sebe někoho kdo se pořád ponižuje, ale zůstat pořád "nad věcí"?
Díky moc.