Včera jsem našla tuhle stránku a založila si první deníček. Moc mě potěšily odpovědi u něj . Jsem hubená (mám to dědičný ) a děcka se mě kvůli tomu dost dlouho posmívali a podezřívali že mám anorexii. Ke všemu mám nějakou poruchu koordinace a bývám často nemocná a tak mám uvolnění z Tv.
Nejhorší pocit byl když mi naše třídní v páté třídě nabídla knížku, jak se vyrovnat s anorexií. Už asi od 3.třídy jsem věděla, že je to nemoc v hlavě. A já jedla a neměla výčitky, proč taky? Kdyby jste mě viděli hned by jste někam volali .
Na konci 6.třídy (předchozí škola byla jen do 5) jsem chytla plané neštovice a skončila v nemocnici. Měla jsem je i v krku a tak příšerně zhubla. Po asi měsíci šla na 3 dny do školy a pak ulehla s angínou. Nezažila jsem třídní výlet ani besedy.
Včera mi při hodině , při dalším filmu o anorexii - jen tak mimochodem 9, vlítla do mozku otázka, proč se neučíme i o obezitě?
Dlouho jsem se smiřovala s tím že jsem hubená, plochá a ke všemu, že mám akné. A tak nějak časem to ustalo. Začala jsem se brát taková jaká jsem. Jen tak mimochodem jsem min. 5 kg přibrala takže mi to i zvýšilo sebevědomí . Měřím totiž cca 161 cm a ted vážím 40 kg, na co jsem hrdá (vím asi je to divný, ale kdo zná pochopí ). Ted si mě dobírá učitelka aj a já mám v hodině přednášky, dřív jsem se trápila, ale ted jsem ráda, že nestíhá zkoušet .
Je tu někdo takový? Jak jste se s tím smířili? A jak to vysvětlili okolí?