Přítel ve mě ale nikdy nic moc neprobouzel, neměla jsem chuť s ním na žádné experimenty, nic, ale tyto jeho vlastnosti mě přiměly zůstat. Myslela jsem si že už toho mám hodně za sebou (je mi 32), že mi tento vztah tak bude stačit. Teď začínám tušit že asi ne. Začíná mi být vše jedno, už pár měsíců se utápím v tomto rozhodování. Někdy mám dojem že ho mám ráda, ale spíše jako kamaráda, nebo nějakého strejdu než přítele, nebo milence, mám v tom strašný zmatek.Nejde mi s ním moc spát, jen ta představa je hrozná, nedávno už jsem přítele málem i podvedla a nijak mě to nemrzelo, to mě také děsí.
Náš vztah byl už od začátku jako po letech manželství, nemáme stejný smysl pro humor, ale máme spoustu společných zájmů (oba děláme stejné sporty, které vyplňují většinu našeho volného času). Někdy mám spíš dojem, že se snažím najít si nějaké důvody proč vztah neklape, aby zastínily ten jeden, že to asi není ten pravý.
Hodně asi dělá i to, že jak je přítel starší, tak se o mě jakoby stará, poučuje mě, občas se pokouší plánovat mé aktivity, zkrátka mám pocit, že se chová spíš jako můj otec, než partner. Naší sexuální přitažlivosti ani moc nepřidá to, že na mě mluví ve zdrobnělinách (Udělal jsem ti čajíček, nechceš jít do postýlky, máš to v kapse vestičky...).
Já jsem docela soběstačná, emancipovaná, ale poslední dobou mám pocit, že sesychám (asi ten neuspokojivý sex), když jsme spolu, tak dělá skoro všechno za mě (s nadsázkou, kdyby za mě mohl jít na záchod, tak to udělá) a ač mě to irituje, zjišťuju, že začínám pohodlnět a že si na to docela zvykám...
Prosím o nějaký názor, měl to někdo podobně nebo jsem opravdu blázen, který si neváží dobrého bydla? Už ani nevím, co vlastně chci!
Poslat SZ
Galerie obrázků
Možná toho pravého potkáš zítra, možná za 15 let, ale až to přijde, poznáš to a bude to stát za to čekání, to mi věř 
