Dřív mne trápila anorexie, pak bulimie, nyní nadváha

A zkoušela jsi doplňky stravy s vlákninou? Ta tě zasytí a pak nebudeš mít pořád na něco chuť nebo hlad Já byla před 4 lety anorektičkou, ale vlastní vůlí jsem se z toho dostala za pomoci rodičů (bez psychologů - přijdou mi naprosto k ničemu, hospitalizací) a teď si hlídám postavu každodenním během a rotopodem, 2x týdně do fitka, jednou za čas kolečkáče a snažím se jíst zdravě (saláty, ovoce, dostatek tekutin). Metabolismus už je na to tak vyburcován a zvyklý, že si klidně dám pohár se šlehačkou a celou tabulku čokolády (a to si je dávám víc než často ) a nikde nic není vidět a já se cítím dobře Možná by ti pomohl i nutriční terapeut nebo třeba trenér ve fitku, který by ti naplánoval cviky a jídelníček

Myslím, že by pomohlo, kdybys přišla na to, že můžeš jíst a dobře jíst, aniž by ti to ničilo postavu. Až na tohle přijdeš, resp. až najdeš tu správnou cestu pro tebe, mělo by být po potížích. Možná je hlavní zádrhel v tom, že si kvůli svému tělu připadáš hnusná, odporná, nemáš se ráda, takže nemáš potřebu dopřát si jen to nejlepší, už na to trochu "kašleš". Někde jsem četla, že nejlepší dieta je sebeláska. Když si začneš sama sebe vážit, přestaneš být ochotná se dobrovolně ničit.

Já mám dvě kamarádky, které prošly anorexií, ta jedna následně bulimií a obě dvě se vlastně z anorektické podváhy pod 50ti kily dostaly rovnou do dost velké nadváhy, myslím přes 80 kg. Ten zlom co popisuješ mi přijde, že je snad u všech anorektiček co jsem tak slyšela, najednou znovu objevují jak vlastně chutná sladké, slané. Nevím čím to je, ale mám pocit, že léčba anorexie v tomhle vůbec není podchycená, jediné co mě napadá mít opravdu na míru sestavený jídelníček. Ta jedna kamarádka s bulimií ho takto měla od Dr. a jedla po dvou hodinách a zhubla tím. V mysli to stále řešila, ale to jídlo a tím tu váhu tímto podchytila.

Ahoj Carolecz, nejsi jediná, komu se tohle určitě stalo. Dnešní doba nás holky všechny tlačí vypadat, co nejlépe(=co nejhubeněji) a dokonale. Taky jsem si prošla PPP, i když jsem nidy nebyla hospitalizovaná ani neměla extrémní podváhu, ale měla jsem to v hlavě-záchvatovité přejídání. U mě to způsobil rozchod s prvním přítelem po 3,5 letech. Byla jsem hrozně smutná, ale snažila jsem si namlouvat, že nejsem. Až jednoho dne, jsem si po obědě ještě jednou šla pro další porci nášupu a najednou mi to nacpané břicho nedovolilo myslet na rozchod a na to, jak jsem smutná. A už to jelo, denně čokolády, několik chlebů, misek müsli atd. v noci zmrzlina, brambůrky, střídání chutí a teplot u jídla.....a další den výčitky, takže hladovění, běhání a cvičení....hrůza. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, že je to nemoc. A ještě déle, než jsem se toho zbavila (2, skoro 3 roky). Musíš si najít cestu sama k sobě a vybudovat si sebevědomí. Vím, že se to lehce řekne, ale na světě spousta dalších lidí, co se nachází v horší životní situaci, než ty. Existují morbidně obézní (viz. programy na Prima Love a různé reality show), potom lidé, co mají nevyléčitelné nemoci jako je Parkinson, Alzheimer, apod. Pak taky lidé po úraze, co přišli o končetinu nebo jsou na vozíčku.....jsi zdravá, tak si toho važ. Vím, že hlavním problémem je to, jak vypadáme (vím podle sebe, jak já z toho byla nešťastná, když jsem na váze viděla několik kilo navíc). Ale malými změnami docílíš hodně. Co takhle si dát každý týden jeden cíl - např. nejíst po 8. nebo 9.h večer (podle toho,kdy jdeš spát), dát jen urč. počet sladkostí,vynechat knedlíky apod. Na mě funguje, že když jím zdravě a cvičím, lépe se cítím a sebevědomí mi hned stoupne.