Smazat

Čas jít k psychologovi?

Nevím si rady. A přemýšlím nad tím, zda by mi mohl pomoct psycholog. Zda by mi mohly pomoct nějaké prášky, ale nepřijdu si jako někdo, kdo by tu pomoct potřeboval tak nutně. Prostě nevím co dělat.

Dobrý večer.
Můj problém je v tom, že mám neustálé výkyvy nálad. Mám před maturitou a stavy úzkosti, že nic nezvládnu je oprávněné, neboť škola, kterou studuji mi nic neříká a nic v odborných předmětech nechápu. A tady začínají mé myšlenky na sebevraždu. Myslím si, že to není dobře. Škola ovšem není jediným problémem.
Mám vztah, který trvá již rok a půl se starším přítelem. Bohužel provedl věci, které mu moji rodiče neodpustí a zakázali se mi s ním vídat. Přítel je z opačného konce republiky, takže se vídáme o víkendech a někdy se nevidíme i dva týdny, tudíž tady stavy úzkosti taky jsou na místě. Snažím se to bez něj zvládat, problém není ani tak v tom, že se nevidíme tak často ale jako že nemůže k nám domů. Ta představa, že jednou rodičům řeknu, že s ním stále chodím a budu se k němu stěhovat je pro mě nereálná. Ublížím jim, včetně prarodičů… (S přítelem jsem šťastná a plánujeme společné bydlení, také se koukáme i do budoucna.) To je věc, která mě trápí. Nevím jak z toho ven. Neustálý stres, když jsme spolu někde venku - aby nás někdo neviděl, žádné společné výlety, žádné dovolené ani společný odpočinek…
Můj život se od července minulého roku proměnil v hotový chaos. Nevím co dělat a někdy mi to prostě tak přeroste přes hlavu, že už jako jediné řešení vidím sebevraždu. I když vím, že ublížit si nedokážu a že tohle nemá řešení, tak já žádné jiné řešení najít nedokážu, nevím co se svými problémy dělat, škola mě nebaví a jediná věc co chci je mít maturitu, ať mohu pokračovat někde dál, kde budu dělat něco, co mě baví. Ale prostě maturita v tomhle oboru, který studuji je pro mě nadlidský výkon a 4 roky studia jen tak zatratit nechci. Když něco čtu, nevnímám vůbec text. Myslím na ostatní věci. Jsem totálně nesoustředěná - myšlenkami úplně jinde. I když se chci učit, tak mi to prostě nejde. A jsem ten typ, co se učit musí, bez toho to neudělám. Potřebovala bych, aby v mém životě jsem měla zase nějaké slunce, něco co mě nakopne, jako tomu bylo předtím, když doma i s přítelem bylo všechno v pohodě. Nevím jak dál, prostě nevím co je správné ani nevím, jak všechno mám řešit. Je toho na mě hodně, jindy jsem veselá a šťastná a jindy zase úplně dole a nevidím žádný smysl v mém životě.
Děkuji za případnou odpověď




 

Reaguji na Cherry_: Rok bylo všechno v pohodě, viděli jsme se každý víkend tak jsme toho dost opravdu zažili.Výlety, kola, fotbal všeobecně tak nějak sport, i společná dovolená a podobně. Prostě jediná věc v čem jsem si jistá, ž si s ním rozumím. Což asi moc podstatné není.

Cituji chachar1922: Výlety, kola, fotbal všeobecně tak nějak sport, i společná dovolená

Tak toto má rádo spousta chlapů, tak si nemyslím, že by byl problém najít někoho podobného. Nežiješ s ním spíš už ve vzpomínkách? To člověka docela brzdí. Jak není ve vztahu důvěra, tak to nemá smysl. Jeho mamku můžeš klidně kontaktovat, ale otázkou je, co na to řekne on, že sis ho lustrovala u maminky. Máma možná také nic extra neví.

S rodiči bych si sedla a řekla jim něco ve smyslu, že jsi nad tím přemýšlela a že je pro tebe teď číslo jedna škola a že co bude s ním si rozhodneš sama, že nad tím popřemýšlíš..Víc bych ti k tomu neporadila, protože rodiče neznám. Prostě si nějak zkusit v klidu promluvit..

arrow
profile_image
mau-mau
od 14. 3. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji chachar1922: Sama mu nevěřím nic, naivní zase tak nejsem a dávám si na něj pozor.

Tak takový vztah ale vážně nemá cenu. Pro mně osobně by jediný nepřekonatelný problém ve vztahu byl právě v nedostatku důvěry, všechno ostatní se snad dá nějak překonat.

Reaguji na EleanorWoods:
Já myslím, že si v zásadě rozumíme. Akorát já vidím vhodnou výchovu spíš v tom, jaký dávají rodiče svým dětem vzor a jaké jim předávají i svým chováním zkušenosti. A za některé tyhle postoje jsem taky svým rodičům vděčná. Na druhou stranu mi některé zkušenosti nepředali a já se pak určité věci musela učit za chodu. Čili to je právě ten případ, o kterém jsem mluvila - sice milující a vlastně celkem dost starostliví rodiče, ale na druhou stranu u nich taky nefungovala spousta věcí, které by jako rodiče měli zvládat. Takže bohužel přese všechny klady, které na nich vidím, musím zároveň říct, že mě do určité míry poškodili. A o tom, jak mě lámalo okolí, např. školka, škola, různí další příbuzní..., radši ani mluvit nebudu... prostě kdo se nehodlá snadno přizpůsobit čemukoliv a čas od času si postaví hlavu, ten má problémy...

Reaguji na mau-mau: Nevím jestli máš děti, ale chci vidět tvou výchovu. Tuhle jsem slyšela mluvit dva exoty (meditační) o dětěch. Chlap měl přítelkyni, co chtěla dítě a on jí na to řekl: Myslíš si, že bychom měli co tomu dítěti předat?? No normální i...t. Být perfektním rodičem se nikdo nenaučí a světe div se, spousta věcí se člověk učí během života. Tím jaké získává zkušenosti. To není chyba jen rodičů, ale je to i v osobnosti toho dítěte. Rodič, který má rád své dítě, ho chrání. Což její rodiče dělají. Já když si v 16-ti zapálila cigaretu, tak mi táta řekl, že jestli nepřestanu, tak mě vydědí a bude mě vozit každý den do školy a ze školy. Když se se mnou rozešel přítel před maturitou, tak mi máma také řekla, že mě vydědí a budeme mít špatné vztahy. No bylo to takové vyhrožování. Co má rodič dle tebe dělat? Sedět a říkat: Ale jo Janičko, běž za tím milým hodným pánem, co ti koupil pejska. Ty dluhy a krádeže, to byl určitě jen zkrat mysli. Buď šťastná Nikdo se nenarodí a není super rodičem. Prostě se každý rodičem stane a někdo zodpovědně a někdo nezodpovědně. Každému vyhovuje jiný rodič. Někdo je rád za buzeranta a někdo zase za ignoranta.
Tady nefunguje to, že rodiče jsou proti a dcera si nechce připustit, že mají asi pravdu. Toď vše.

arrow
profile_image
amelie1111
od 8. 4. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji mau-mau: Akorát já vidím vhodnou výchovu spíš v tom, jaký dávají rodiče svým dětem vzor a jaké jim předávají i svým chováním zkušenosti. A za některé tyhle postoje jsem taky svým rodičům vděčná.

Ano, to je samozřejmě super, když jdou rodiče svým dětem příkladem a formují tím jejich názory a postoje, jenže je to, bohužel, někdy houby platné Za prvé: dítě ovlivňuje spoustu jiných věcí (kamarádi, škola, partneři, parta, církev, média, sportovní oddíl.. co já vím) a když se dítě chytne jiných "vzorců" chování, co uděláš? Budeš ho přemlouvat, prosit, přesvědčovat, mlátit? Za druhé: strašně moc dělá povaha a geny. Můj kamarád odborník dokonce tvrdí, že je to 70% a jen 30% je výchova Proto je tolik adoptivních dětí, které jsou vychovány s láskou a v harmonické rodině a v 16 letech své rodiče okradou a zmizí. Nebo je dítě, které vyrůstá v šíleném prostředí, ale povahu a geny má po pratetě, která vystudovala tři vysoké školy a nikdy nic nevzdala. Takové se dokáže prosadit a vypracovat, i když rodiče na tom opravdu nemají sebemenší podíl.
Takže s výchovou a vedením dětí je to tááák složité a nelze nic generalizovat.
Můžu uvést příklad z vlastní rodiny: Můj bratr strávil skvělé dětství v rodině, kde se moji rodiče téměř nehádali, neřvali na sebe, máma měla úroveň a táta ji miloval a miluje do dneška. Prostě skvělý příklad fungování vztahu. První vážná známost mého bratra byla nablblá fúrie. Celá rodina jsme se modlili, aby se s ní rozešel a našel si někoho jiného. To se nám nakonec splnilo. Vzal si línou, zlou, hloupou fúrii, se kterou má dvě děti, která nikdy nebude pracovat a která ho do smrti bude pumpovat o peníze a deptat, i když už jsou dávno rozvedeni
Takže příkladný a empatický přístup ze strany rodičů - ANO. Ale buďme připraveni na to, že to někdy prostě nemusí fungovat

arrow
profile_image
mau-mau
od 14. 3. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji amelie1111: dítě ovlivňuje spoustu jiných věcí

Jistě, ale ten základ má právě získat od svých nejbližších, aby pak bylo schopné odolávat různým vlivům zvnějšku. Samozřejmě chápu, že je to složitější, ale na téhle podstatě si trvám

Cituji amelie1111: strašně moc dělá povaha a geny. Můj kamarád odborník dokonce tvrdí, že je to 70% a jen 30% je výchova

To jsem si dřív taky myslela. Dneska si myslím skoro spíš opak. Povahu právě můžeš výchovou nebo působením dost změnit - vidím to sama na sobě, co ze mě dokázalo udělat působení prostředí a co to stálo, než jsem se vrátila sama k sobě.

Škoda, že jsme trochu mimo téma, protože tohle je zajímavá debata (i když tu s mými názory asi nikdo nesouhlasí ).

Reaguji na mau-mau: Já si myslím, že každý se má stát tím, kým je díky sobě. Rodiče tě mohou ovlivnit, ale nemohou ti předat všechny super moci. V životě si musíš umět poradit sama. Nemůžeš vyčítat rodičům, že tě někde méně zdokonalili. Mám raději lidi, kteří si umí poradit, než lidi, kteří si neporadí a potom dávají za vinu rodičům, partnerům apod. Každý má svou hlavu, jen ji umět použít. Ty sama tvoříš sebe. Pokud máš na sobě něco, co tě štve, tak se na tom můžeš učit a snažit se s tím něco dělat. Já třeba také vím, čím lidi štvu a snažím se to eliminovat, ale zase nepopřu sebe. Tolik mi nezáleží na tom, co si o mě kdo myslí. Proto sama sobě tolik nevadím V podstatě se mám ráda jaká jsem.
Mě spíš poslední dobou přijde, že mladí málo vydrží tlak. Pokud má někdo rodiče, kteří ho podceňují, tak chápu, že mu to na sebevědomí moc nepřidá, ale pak budu buď páchat sebevraždy a nebo se pokusím něco dokázat..

Cituji mau-mau: aby pak bylo schopné odolávat různým vlivům zvnějšku.

Tak v tomto mě třeba máma moc neovlivnila. Já mám povahu táty v tomto, že když je někdo něco špatně (úrady, služby atd.), tak se nedám a klidně i zařvu (většinou to funguje). Naopak toto třeba moje máma neumí. Bránit jsem se naučila na škole a postupně díky lidem, které jsem potkávala. Moje máma vše řeší slušnější formou a není tak přímá. Takže toto ji konkrétně učím zase já. Jinak jsem do určitého věku byla také bez zkušeností a bála jsem se cokoli říct a dostat se do konfliktu. Dnes se těch konfliktů nebojím a hlavně se z nich nehroutím. Na spoustu věcí v mé hlavě a celkově všeho kolem psychiky jsem si z velké části přišla sama. Otec mi nepředal výchovou nic, jsou to pouze geny. Nejsme moc v kontaktu.
Člověk své postoje k věcem trénuje. Nemůžeš mít pořád za zády rodiče.

arrow
profile_image
mau-mau
od 14. 3. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji EleanorWoods: každý se má stát tím, kým je díky sobě

Však ano, s tím naprosto souhlasím. Akorát že občas to prostředí prostě člověka posune směrem, kde být nemá, co není v jeho podstatě. A potom může trvat docela dlouho, než se zase dostane do svých kolejí... a někdy se to ani nepodaří. Z toho potom pocházejí ty zástupy věčně s něčím nespokojených lidí, co nedělají to, co je baví, možná ani to, co je slušně uživí, nejsou s tím, koho by fakt chtěli, honí se za věcmi, které jsou zbytečné, ale někdo jim to tak prostě nastavil, že zrovna tyto věci jsou nezbytné k životu, jinak budou za loosery, spokojují se... apod.
Je to zvláštní, ale mám pořád pocit, že vlastně píšeme obě o tom samém a že máme stejné směřování, jenom každá z nás vidí k tomu poněkud jinou cestu
A jistě - rodiče nemají vodit za ručičku a "tvořit" své dítě. Ale prostě některé věci ovlivní, ať chtějí nebo ne, dávají dítěti svým životem a chováním příklad a měli by ho podporovat v přirozeném a zdravém vývoji, aby se právě mohlo stát tím, čím se stát má, aby bylo v životě opravdu šťastné.´

Cituji EleanorWoods: Pokud má někdo rodiče, kteří ho podceňují, tak chápu, že mu to na sebevědomí moc nepřidá, ale pak budu buď páchat sebevraždy a nebo se pokusím něco dokázat..

Já si ani nemyslím, že by sebevražda tak moc souvisela s nízkým sebevědomím. Spíš to souvisí s nějakou beznadějí, která může mít různý příčiny a různý projevy.
A jo, člověk musí v životě "něco dokázat" nebo se nějak realizovat, aby byl šťastný. Já bych právě ten problém viděla v tom, že spousta vlastně neví, co chce v životě dokázat... Chachar tu hodně řešila školu, o které tvrdí, že ji nebaví. Nepsala nic třeba o svých zájmech, o tom, jestli vůbec nějaké opravdové zájmy má, a jestli má nějaké sny o tom, co by v budoucnu chtěla. Pravděpodobně nemá žádnou vizi, ke které by se upínala, a proto je teď na tom psychicky tak špatně, protože vlastně neví, co se sebou. A v tom je právě ta podstata - jak se do tohohle stádia dostala... že nevidí ve svém životě žádnou jiskru, která by ji hnala dopředu a dodávala jí sílu do života... Protože já věřím, že kdysi dobře věděla, co chce.

arrow
profile_image
amelie1111
od 8. 4. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji mau-mau: Povahu právě můžeš výchovou nebo působením dost změnit

To, to je myslím, dost velký omyl. Výchovou a působením můžeš přimět člověka k takovému jednání, při kterém potlačuje určité geneticky dané charakterové vlastnosti nebo přepoklady (např. aktivní dítě, které by se pořád hýbalo, ale rodiče nebo škola ho nutí, aby sedělo na zadku a čučelo. Ono to dělá, protože mu někdo vštěpuje, že je to tak správné, ale jakmile pozná někoho, jehož chování je aktivní povaze dítěte bližší, tak se toho chytne a bude se chtít pořád hýbat, běhat, cvičit, sportovat, co já vím..). A čím výraznější je určitý charakterový rys, tím obtížnější je ho výchovou potlačit.

Cituji mau-mau: vidím to sama na sobě, co ze mě dokázalo udělat působení prostředí a co to stálo, než jsem se vrátila sama k sobě.


No vidíš, to nakonec moji teorii potvrzuje: jsi osobnost s určitými charakterovými rysy, působením okolí jsi je potlačovala (jinými slovy: nebyla jsi to Ty) a nakonec ses vrátila "sama k sobě".

arrow
profile_image
onsall mojeid
od 6. 6. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Cituji EleanorWoods: Tady nefunguje to, že rodiče jsou proti a dcera si nechce připustit, že mají asi pravdu. Toď vše.

Naprostý souhlas. Jinak nechápu jak mužeš byt s člověkem kterému nevěříš.

arrow
profile_image
mau-mau
od 14. 3. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji amelie1111: to nakonec moji teorii potvrzuje: jsi osobnost s určitými charakterovými rysy, působením okolí jsi je potlačovala (jinými slovy: nebyla jsi to Ty) a nakonec ses vrátila "sama k sobě".

Jenže já jsem 1/ docela velkej nezmar, kterýho jen tak něco nezničí, a 2/ mi nevadí být za exota, co si dělá věci po svém, ať už si o tom kdokoli myslí cokoli
Jenže spousta lidí tak zatvrzelá není a radši se přizpůsobí a nechají se zadupat - ne doslova, ale v tom, čím by mohli být, kdyby dali své nátuře průchod navzdory čemukoli. Čímž nechci říct, že takoví lidi nemůžou být v životě nakonec spokojení. Jenže já spokojování se nepovažuju za štěstí.

 

Téma Čas jít k psychologovi? je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:

  • Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
  • Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
  • Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy otevřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené