Zdravím všechny
Budu psát asi poměrně otřepané téma, ale bohužel pro mě momentálně velmi aktuální a bolestivé.
Je to přes měsíc co jsem se po 2.6 letech vztahu rozešla s přítelem. Byl to můj první vážný vztah. Bydleli jsme spolu a já ho měla opravdu velmi ráda. Bohužel nám to přestalo zcela fungovat.. On odmítal se mnou trávit společný čas, od rána do večera hrál jen hry na pc.. Navíc jsem zjistila, že si pravidelně píše a i se několikrát viděl s nějakou jinou ženou.. Což mě velmi ranilo. Na mě kašlal, ale s nějakou jinou mu čas trávit nevadilo. Aby toho nebylo málo, dokonce byl i v pravidelném kontaktu se svojí ex a navrhoval setkání... Několikrát jsem se s ním o našem problému snažila mluvit a zachránit to, ale bylo to jako mluvení do zdi...
Nakonec jsem to všechno neunesla a vztah ukončila.. Velmi mě to vzalo...
Teď ale k tomu, co mě trápí momentálně nejvíc..
Ač se velmi snažím, tak ho nemůžu dostat z hlavy. Není den, co bych na něj nemyslela.. Pořád v sobě tajně doufám, že se ozve, uzná své chyby a bude to chtít napravit.. Ačkoliv si samozřejmě uvědomuji, že je to blbost, tak se toho pocitu nemůžu zbavit... Vím, že mě to velmi brzdí... Sama nechápu, proč mě to tak táhne k člověku, který mi tolik ublížil...
Vůbec nejhorší na tom je, že on se mi od rozchodu již několikrát ozval, vždy jen jak se mám apod.. Nic zvláštního.. Ale to ve mně vždy vzbudilo nějakou paradoxní naději...
Jsem asi už opravdu zoufalá... Jen chci dodat, že já ho sama od sebe nekontaktuji a ani to nemám v plánu.
Holky, poraďte... Jak se tady z toho kolotoče myšlenek dostat?
Děkuji všem