Zdravím,
mám asi problém se svým dětstvím. Bude to delší, omlouvám se, ale nikdy jsem tohle všechno nikomu neřekla, takže je to i forma "vypsání se".
Formovalo mě asi toto: bití (ne nějaké velké, ale prostě třeba poměrně velké facky (tím poměrně myslím třeba někdy takové, že jsem hlavou bouchla o stůl apod.) několikrát do týdne "za nic" - za blbosti, které dělá každé dítě, házení po mě věcma, bití vařečkou, klečení v koutě a jiné fyzické tresty), rozvod (ale ten na mě tak nepůsobil, spíš ten kolotoč, hádky a psychologické hry okolo), psychické týrání (neustálé stresování, vyhrožování, schovávání věcí aj.) - bylo to řešeno i soudně, macechy (některé v pohodě, jiné špatné), přechody z jednoho prostředí do druhého (matka-otec - úplně jiné životní úrovně a města)....
Je toho mnohem víc, ale tohle je tak základ. Nepřijde mi to nic tak strašného, ostatně kdo dnes měl krásné sluníčkové dětství, ale mám pocit, že se ze mě stal takový introvert, který nevěří lidem a pořád se bojí, že někoho zklame, že na něj je někdo naštvaný, že se ztrapní, že není k ničemu. Často mě převládnou pocity sebelítosti, což je asi to nejhorší.
Prostě co se stalo, stalo se - ale já to nějak nejsem schopná přijmout, rodiče mám ráda, ale cítím k nim takový - nevím, jak to popsat - chlad - třeba je nejsem schopná oslovit jako "mami" nebo "tati". Taky se cítím divně, když bych měla třeba sedět vedle nich přímo na gauči, nebo by mě měli třeba obejmout (to se asi nikdy nestalo). Prostě se tomuhle vyhýbám. Někdy mám pocit, že jsem (obzvlášť na jednoho z nich) hnusná, prostě mě podvědomě strašně štve a cítím k němu odpor - ale mám ho ráda, ale prostě je to někde hluboko ve mě.
Nejsem schopná mít vztah, o chlapech si myslím, že jsou to z 99% sv--ě a ha---ové.
Je tohle prostě jenom výmluva pro všechny moje špatné vlastnosti? Že se to snažím na někoho hodit a přitom je to všechno moje povaha a jsem prostě já ten "špatný člověk"?
Ještě podotknu, že teď bydlím u jednoho z rodičů a druhého taky navštěvuju - prostě je mám ráda, ale přijde mi, že jim pořád podvědomě hodně věcí vyčítám, prostě mi přijde, že za hodně mých problémů, se kterýma se snažím bojovat, leč mi to moc nejde, můžou ve skutečnosti oni.
Uvažovala jsem o návštěvě psychologa, no problém je v tom že: 1. je to drahé 2. když mám o tomhle s někým mluvit, hned se rozbrečím a nejsem schopná říct ani slovo - a to opravu vůbec, můžu brečet klidně hodiny 3. přijde mi, že to není zas tak strašné na psychologa, jsou mnohem horší věci, horší traumata a zážitky, asi bych si připadala jako "ufňukánek" co se jenom lituje 4. už nevím, co je pravda - každý říká, že to bylo tak a tak, všechno jsou to jiné verze, nevím, jak to bylo, jestli jsem za všechno nemohla nakonec já a nebyla jsem prostě dítě na facku, které zosnovalo polovinu těch psychologických her a jestli jsem si nevymýšlela apod. - já prostě nevím, mám už úplnou díru v hlavě a skoro nic si "skutečně" nepamatuju - vím, že se staly tyhle věci a jak jsem o tom uvažovala - ale už nevím, kde je vlastně pravda, kdo byl ten "dobrý" a kdo ten "zlý" - asi nese každý podíl viny, jenže jeden z rodičů byl psychicky nemocný a já zase dítě - nevím, je to složité, všechny ty aspekty, navíc rodiče měli každý ještě horší dětství, něž já.
Hrůza, je toho strašně moc, klidně bych psala a psala - přitom kdybych o tom měla s někým mluvit, tak se hned sesypu.
Co mám tedy dělat? Jak si to ujasnit? Jak to definitivně uzavřít? Má někdo podobné zkušenosti?
A předem díky všem, kdo to dočetli, opravdu jsem to nechtěla tak dlouhé, prostě vodopád myšlenek :/ jedna nese druhou.
Poslat SZ
Galerie obrázků
Ty jsi díky narušené výchově a nedostatku lásky v časové smyčce - prostě jsi tak úplně nemohla dospět a i když se teď rodiče snaží o komunikaci a dost možná o nápravu, protože v jejich životě došlo k nějaké změně a posunu, ty to prostě nejsi schopná a ochotná příjmout. Je to úplně normální. Bolavé vztahy se nedají zahojit rychle.
A bála jsem se v podstatě pořád, každý den, každou hodinu, každou minutu. Nevím, ale oproti tomu mi ty koníčky nepřijdou tak strašné 