Abych začala od začátku. Před dvěma a čtvt rokem jsem se seznámila se svým nynějším přítelem. Bylo to v práci, kde jsme každý pracoval na jiné pozici, a dokonce na jiné směně. Já neměla tušení, že existuje, dokud za mnou jednou nepřišel. Příjemně jsme si povídali, a nabídl mi po práci odvoz domů ( to tam bylo běžné, lidé jezdili společně autobusy, či se skládali na benzín ). Já jsem souhlasila, a tím tak nějak začalo naše randění. Ani né za tři měsíce, jsme si řekli, že už jsme přešli ze statusu randění, na status vztahu.
V práci to ale neklapalo jak má. Po šikaně ze strany vedení, jsem se rozhodla odejít. Vždy byl můj sen jít do zahraničí, a konečně ani přítel nebyl proti. Začali jsme se poohlížet po práci jinde. Po dvou měsících se nám oběma zadařilo, a práci jsme si našli. Bohužel každý v jiné části státu. V tu dobu jsme spolu chodili a bydleli necelého půl roku, a ačkoliv jsme to nahlas neřekli, báli jsme se budoucnosti vztahu, pakliže bysme se teď rozdělili. Nakonec jsem přistoupila na kompromis, že on vezme tu svoji práci, a já si po přestěhování také něco najdu. Až na místě. Příští měsíc jsme byli přestěhováni. Nepodařilo se nám sehnat byt ve městě, vlastně jsme vzali první, kde pronajímateli nevadilo že jsme cizinci, co se dohovoří jen anglicky ( v německy mluvící zemi ). Přítel mi slíbil, že se o mě samozřejmě postará do doby, než si najdu práci. Byla jsem optimistka. V kraji je pracovních příležitostí dost, a jistě to dlouho nepotrvá.
Bohužel se nedařilo. Moje němčina nebyla nic moc, pořádně jsem nerozumněla a to byl problém. Nemluvě o tom, že bez auta a na vesnici, se práce hledá těžko. Pracovní příležitosti byli ve městě, a dojíždění autobusem nešlo ( mizerné spojení ). Postupně jsem propadala depresím, že jsem nemožná, a nechám se vyživovat od přítele. V našem jinak harmonickém vztahu docházelo k častějším hádkám, a nejednou to vypadalo, že už se vrátím domů.
Po roce, stále bez práce, ačkoliv s lepším jazykem, jsme odjeli s přítelem na dovolenou do Čech. Já zůstala u rodičů, on odjel k tetě, kde už dva roky nebyl. Ten týden bez něho, pouze s jednou sms denně, jsem věděla že je něco špatně. Den předtím, než jsem za ním měla jet, jsem se kvůli úplné blbosti pohádali. Na konci hovoru mi řekl, že jezdit nemám, že o mě jeho rodina a vlastně ani nikdo tam nestojí. Moc to bolelo. Věděla jsem, že to že mě živí, je jeho rodině proti srsti. Navíc co řekne jeho strýc, je zaručeně pravda. Má v něm vzor, a když si chce udělat na něco názor, zeptá je jeho. Do té doby mi nikdy neřekl, že mu něco vadí, nikdy mě neurazil. Už mi bylo jasné, že je zle. Když za tři dny přijel, šli jsme se projít. Řekl mi, že si kě mě jen přijel pro věci, a vrací se sám. Že vztah se mnou nemá budoucnost, dělala jsem z něho vola. Nechala se živit. On by se pro mě rozdal, a já toho zneužívala. Úplně mě to zlomilo. Přemluvila jsem ho, aby zůstal přes noc, že si ještě promluvíme, a já doufala že do rána změní názor.
Což se mi i povedlo, ačkoliv prý na návštěvě doma všude viděl znamení, že mě má opustit, to rána měl pocit že se ním mám ještě vrátit. Ale tak jako na podmínku. Dal mi čas do konce měsíce, abych si našla práci, a že se uvidí co dál. Hned po návratu jsem sedla k počítači, a rozeslala desítky životopisů do nejbližších velkých měst, ačkoliv jsem netušila, jak se tam do práce bez spojení budu dostávat. A klaplo to, za týden mi přišla odpověď že mě berou, a budou rádi když co nejdříve nastoupím. Tak se taky stalo. Přítel to měl do práce 20km, já po stejné trase ještě o 20km dál. O auto jsme se museli střídat, jak jen to šlo, případně jsem já na něho, nebo i on na mě hodinu dvě čekali. Co se týkalo peněz, nechtěla jsem mu být nic dlužná, tak jsme se dohodli, že jelikož rok platil všechny výdaje on, já budu rok platit nájem a služby, a on jídlo a naftu. Ačkoliv sama občas nakoupím za své.
Snažila jsem se v tu dobu, udělat vše, co mu na očích uvidím. Doma bylo uklizeno, uvařeno, dělala jsem mu svačiny do práce, podporovala ho v každém rozhodnutí, sem tam koupila nějaký dárek. Byli dny, kdy se mi zdálo, že je zase šťastný, ale já opět propadala depresím. Začala se u mě v té době projevovat panická porucha. On o tom samozřejmě neví. Asi myslí, že mám jen špatnou náladu. Náš vztah jsme brzy obnovili, ale varoval mě, že už to nikdy nebude jako dřív. Že ke mně ztratil důvěru, a tu těžko získám zpátky.
A má pravdu. Náš vztah mě den po dni užírá. Netěším se ze života, z nové práce, z příchodu domů. Mám stále častější stavy úzkosti. Před měsícem jsem mu řekla, že to co je mezi námi, už ani není vztah. Že jsme jen spolubydlící, jak on jednou poznamenal. Když nějak jdeme, nechytí mě za ruku, nelíbáme se, pokud si o to vyloženě neřeknu, spíme spolu jen na můj popud možná jednou za měsíc. Nesvěřuje se mi, nesdílíme spolu zážitky. Hodně to dělá práce, on má víkendy volné, já jsem na noční, ale i tak, se najde pár hodin času, kdy můžeme něco podniknout, a neděláme to. Sedí u počítače, hraje hry, kouká na hokej. Někdy mi ani neodpoví na sms. Sám od sebe jen tak nenapíše, ačkoliv své sestře, která teď u nás druhým týdnem bydlí píše pořád. S ní chodí nakupovat, na ryby. Se mnou ne.
Myslím, že jsem se vážně snažila náš vztah zachránit, ale už nemám na nic sílu. Všichni v mém okolí si myslí, jak je náš vztah dokonalý, jak je on skvělý. Bojím se toho jim říct pravdu. Chci odejít, ale nemůžu. Nemám kam, a když jsem se jednou o tom zmínila, viděla jsem, že ho to bolí. Nechci mu ublížit. Před nedávnem jsem tu v jazykovém kurzu poznala jednoho kluka. Po skoro dvou letech v cizině, jsem si mohla s někým promluvit rodnou řečí. Nemám tu žádnou kamarádku, a vlastně ani kamaráda. Jen přítele. Včera jsme byli odpoledne u jeho rodiny. Přišla jsem pozdě domů, přítel se mě ptal kde jsem byla. Nelhala jsem. On se naštval o od té doby se mnou nemluví. Určitě si myslí, že se něco stalo. Jeho sestra mi radila, ať mu nic neříkám, ale já nechápu proč? To jako když s někým chodíte, tak se nesmíte bavit s jiným klukem? Nevím co dělat. Jen cítím že takhle už to dál nejde.
Budu ráda za Vaše názory na tuhle situaci. Předem děkuji.
Poslat SZ
