Vždy kolem mě bylo mnoho žen a holek, které byly zamilované do zadaných nebo ženatých mužů. Litovala jsem je, ale klepala jsem si na čelo, jak to mohly dopustit a říkala jsem si, že já bych samozřejmě nikdy... Nikdy neříkej nikdy! Postihlo to i mě!
Příběh je klasický - poznala jsem muže, nevěděla jsem, že má přítelkyni. Rok jsme se spolu vídali, flirtovali... až jsem se zamilovala. Chtěla jsem s ním být víc času, ale on se stále vymlouval a nakonec mě to trklo. Má přítelkyni! Kdybych nebyla slepá, tak by mi to asi došlo. No takže jsme se vídali dál - střídavě jsme drželi emoce na uzdě, střídavě ne, až mi po nějaké době došlo, že i když je to můj nejlepší kamarád, chci aby byl můj životní partner. Zamilovanost přešla do lásky. Zdá se že i u něj. Náš vztah není jen o sexu, jsou dlouhá období, kdy spolu jen mluvíme a na sex nedojde (a ne že bychom neměli místo). Jsme si opravdu moc blízko a zdá se mi, že i blíž než s jeho partnerkou (i toho sexu máme pravděpodobně podstatně víc). ALE!
Pořád tu je jeho oficiální přítelkyně, se kterou už X let žije a od které nějak ne a ne odejít. Pořád jsou nějaké důvody - jednou že pracuje pro nejlepšího kamaráda jejího otce, potom nějaké zdravotní záležitosti... já pořád dělám, že to chápu, protože ho opravdu miluji. Ale mám ráda i sebe a nechci se jednou probudit a zjistit, že na dítě už je pozdě a já své nejlepší roky prožila jako pouhá milenka...
Dámy, zažíváte nebo jste zažily něco podobného? Měl nějaký váš příběh šťastný konec? Nebo nešťastný? Byla jste některá "na druhé straně" v roli oficiální partnerky, když to váš muž táhl roky s nějakou jinou? Ustál to váš vztah nebo odešel za tou druhou ženou?
Podělme se tu všechny o naše zkušenosti, bolesti a zanadávejme si na ty prevíty, co tahají za nos své partnerky i milenky!