Byl 1.leden 2012 a já jen tak ze srandy řekla, že novoroční předsevzetí bude miminko. To překvapení, když přítel řekl, že je to vcelku dobrý nápad a že teda jo. Dva dny na to jsme usedli u oběda, abychom prodiskutovávali pro a proti. Z poměrně krátké konverzace vyšlo najevo, že žádné proti není a tak naše snažení začalo.
První tři měsíce probíhaly v euforii z rozhodnutí. Něco ve stylu "jupíí za měsíc už budu skoro máma". V šuplíku nakoupené časopisy Miminko, Maminka i Betynka (musela jsem se přeci řádně připravit, no ne?), na internetu v záložkách samé důležité články o výchově a v koupelně těhotenské testy. Kdy už to asi přijde?
Antikoncepci jsem brala sedm let v kuse, což se mi v porovnání s kolegyněmi z práce nezdálo jako dlouhá doba a naivně jsem se domnívala, že stačí jeden - dva měsíce a budu mít cyklus jako z učebnice. Bohužel si prý moje štítná žláza za ty roky rozhodla hodit nohy na gauč a nepracovat. Ve chvíli kdy jsem tělu přestávala dodávat hormony antikoncepcí tak začala stávkovat, mrcha. O pravidelné menstruaci jsem si mohla nechat zdát a místo toho mít to týden a dvacet jedna dní v klidu, jsem to měla přesně naopak, občas dokonce nebylo ani těch sedm dní klidu. Když se to alespoň z části vyřešilo za pomoci jiných prášků, tak nastoupily cysty - další prášky odvrátily hrozící se operaci. Do třetice (nejspíš abych se nenudila) jsem vůbec neovulovala a musela si to nastartovat třemi dávkami clostylbegytu. To jsem ztratila rok a kde nic tu nic. Nadšení z potencionálního miminka opadlo, nastoupila pořádná depka, ale naději jsem neztratila. V hlavě mi jela mantra - jsem mladá to půjde, hlavní je být optimista.Po roce snažení se na mě už můj doktor nemohl koukat a poslal přítele na spermiogram, protože nejspíš vytušil, že další hormonální léčba u mne není na místě. Díky bohu spermiogram dopadl skvěle. Doktor se s námi vůbec nepáral a rovnou nás poslal na genetiku a IUI, protože finální závěr byl, že je u mne nejspíše problém v čípku, který nepropouští spermie. Po roce a půl jsem tedy usedla na kozu, roztáhla nohy a bylo to. Po nekonečném množství těhotenských testů, kde na mne vykukovala jen jedna čárka přišly konečně ty mrchy dvě! Co si budeme povídat, kdybych mohla oslavím to ve velkým stylu . Nikdy jsem netušila, že přítel bude tak silný a půjde do toho nanejvýš nepříjemného odběru spermií dvakrát a za to mu patří můj obrovský dík a velká láska.
Tímto způsobem jsem se představila a chtěla bych, aby můj deníček byl pojatý ve stylu od rozhodnutí mít miminko po porod a možná i dál. Chtěla bych se seznámit s dalšíma maminkami, a třeba tento deníček poslouží někomu kdo je v podobné situaci. Krok po kroku chci projít tím jak je budoucí maminka hozena do koloběhu doktorů, odběrů krve, shánění pediatra, úřadů a podobně. Je to sranda, ne že ne )
Vždy vysvitne sluníčko i když těch mraků je fakt hodně, stačí věřit a neztrácet naději ))
__________________________________________________ ________________
PRVNÍ TRIMESTR
Vždycky jsem si myslela, že od chvíle kdy najdu na testu dvě čárky se všechno změní. Upřímně, změnilo se jen to, že si popeláři oddechli, že nemusí odvážet tu kupu použitých testů a moje peněženka, která na nich bezesporu vykrvácela . Stále mi ale nedošlo, že se zadařilo. Břicho není, nikdo o tom ještě neví a je tu ten čas, kdy si má člověk vše srovnat v hlavě. První to samozřejmě zjistil přítel, ta radost. Tři dny na to jsem běžela na odběry krve, aby to bylo teda stoprocentní. Na výsledky jsem měla volat v deset, ale moje testy měli hotové až ve dvě hodiny odpoledne (určitě mě ty sestry v nemocnici nesnášely, že jim neustále blokuju linku jak to zkouším ). Pozitivní! Ten den jsme o tom řekli mé mamince a tchýni, obě to oplakaly - doufám že radostí . Babičky a dědové přišli na řadu tentýž týden o víkendu. Asi jako všichni máme známých mnoho, avšak kamarádů jen pár, tak i ti si zasloužili prožívat tuto zprávu s námi. Celkově jsem to chtěla držet co nejvíce "pod pokličkou", správně naočkovaná ze všech diskuzních fór jsem chtěla počkat až přejde první nejnebezpečnější trimestr. Ona ve finále ani nebyla síla někomu něco říkat, protože druhý a třetí měsíc jsem strávila s hlavou v záchodě nebo v posteli, protože se moje tělo rozhodlo, že chce načerpat sílu na dalších sto let. Svět se zúžil na nešťastné vstávání, dvě hodiny v koupelně, osm hodin v práci a zase postel. Nebyla jsem zrovna hospodyňka na ocenění. Díky bohu je přítel samostatný a rozhodně ho nevykolejilo ani vysávání a vytírání. Nejvíc jsem si užívala (ve chvílích fyzické pohody) procházky dětskými obchody, obdivování úžasných kočárků, které mají podle prodavaček tolik funkcí, že se divím že to dítě i nepřebalují a projíždění internetovými stránkami s názory na porodnice. Doktoři si mě přehazovali jako horký brambor (nejspíše díky IUI) a chodila jsem na odběry krve víc než do práce . Prodělala jsem genetické testy, první část integrovaného testu, odběr krve na zjištění pohlavních nemocí, jakou krevní skupinu mám, kontrolu moči zda nemám zánět a první ultrazvukový screening. Jak doktory nesnáším tak tohle jsem si docela užívala, každá informace jak je vše v pořádku mě naplňovala čím dál tím větším optimizmem. Pleť hrozná, rázem jsem se vrátila do puberty, což mi moc nepřidalo, protože i tak vypadám tak na osmnáct , Těším se co bude dál, těším se na bříško a i na to až se budu cítit lépe (alespoň to všude v příručkách slibují, že se to ve čtrvtem měsíci zlomí a já naberu druhý dech ).
Sluníčkový den ))